„Mami, tady je to zase špinavé!“ – Příběh Jany, která zapomněla na sebe

„Mami, tady je to zase špinavé!“ ozvalo se z kuchyně a já v ruce sevřela houbičku tak silně, až mi zbělely klouby. Byla jsem zrovna uprostřed mytí nádobí, když Veronika, manželka mého syna Tomáše, prošla kolem a s výrazem nespokojenosti ukázala na drobky na stole. „Tohle jsi přehlédla. A podívej se na podlahu, prosím tě.“

V tu chvíli jsem měla chuť se rozbrečet. Ale slzy jsem si už dávno zakázala. Vždyť jsem přece vděčná, že tu můžu být, ne? Po smrti mého manžela mi Tomáš nabídl, abych se k nim nastěhovala. Prý abych nebyla sama. Jenže od té doby mám pocit, že jsem spíš přítěží než součástí rodiny.

Každé ráno vstávám dřív než všichni ostatní. Připravím snídani, vyžehlím košile, vyvenčím psa. Veronika mi často připomíná, že „všichni máme své povinnosti“ a že „v dnešní době už nikdo nemá čas na lenošení“. Tomáš je většinou v práci nebo na telefonu. Když přijde domů, sotva mě pozdraví. Vždycky byl tichý, ale teď mám pocit, že mezi námi stojí neviditelná zeď.

Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor za zavřenými dveřmi ložnice. „Proč tu musí pořád být?“ šeptala Veronika podrážděně. „Nemůžeme si užít trochu soukromí? Všude je její věci, její polévky, její rady…“ Tomáš jen něco zamumlal a já se cítila menší než kdy dřív.

Začala jsem si všímat, jak mě Veronika přehlíží. Když přijde domů, sotva kývne hlavou. Když něco udělám špatně – třeba zapomenu koupit jejich oblíbený jogurt – dává mi to jasně najevo. „To je jedno, já si to zařídím sama,“ řekne s povzdechem a já mám chuť se propadnout do země.

Nejhorší jsou ale víkendy. To přijde na návštěvu její matka, paní Novotná. Obě sedí v obýváku, popíjejí kávu a hlasitě si povídají o tom, jak je těžké najít dneska dobrou pomocnici do domácnosti. „Maminko, vy jste měla štěstí,“ říká Veronika své matce. „Já bych taky chtěla mít doma někoho, kdo všechno udělá.“ Přitom se na mě ani nepodívá.

Jednou jsem sebrala odvahu a zeptala se Tomáše: „Vadí ti, že tu jsem?“ Podíval se na mě unavenýma očima a řekl: „Ne, mami… Ale Veronika je z toho trochu nervózní. Zkus jí to ulehčit.“

A tak jsem se snažila ještě víc. Uklízela jsem tišeji, vařila podle jejich chutí, snažila se být neviditelná. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem cítila, že mizím sama sobě před očima.

Jednoho dne přišel můj vnuk Honzík domů ze školy a našel mě sedět u stolu s hlavou v dlaních. „Babičko, proč jsi smutná?“ zeptal se upřímně. „To nic, zlatíčko,“ usmála jsem se slabě. Ale v tu chvíli mi došlo, že už ani nevím, kdy jsem naposledy byla opravdu šťastná.

Začala jsem si psát deník. Každý večer jsem do něj zapisovala své pocity – strachy, vzpomínky na dětství v malém bytě v Brně, radost z prvních krůčků Tomáše i bolest z toho, jak rychle život utekl. Psala jsem o tom, jak moc mi chybí můj muž Petr a jak moc bych si přála cítit se zase potřebná… ale ne jen jako služka.

Jednoho rána mi přišla zpráva od mé dávné kamarádky Aleny: „Jano, nechceš přijít na kafe? Už dlouho jsme se neviděly.“ Chvíli jsem váhala – co když bude Veronika potřebovat pomoct? Ale pak jsem si řekla: Proč bych nemohla mít taky svůj život?

Oblékla jsem si svůj nejlepší svetr a vyrazila ven. S Alenou jsme seděly v kavárně U Tří lvů a smály se nad starými historkami z gymplu. Najednou mi připadalo, že svět je větší než jen kuchyň a obývák mého syna.

Když jsem se vrátila domů později než obvykle, Veronika stála ve dveřích s rukama v bok: „Kde jsi byla? Potřebovala jsem pomoct s Honzíkem.“

Poprvé v životě jsem jí klidně odpověděla: „Byla jsem venku s kamarádkou. Potřebovala jsem to.“

Veronika jen protočila oči a odešla do kuchyně. Tomáš seděl u stolu a mlčky mě pozoroval. Cítila jsem jeho pohled na zádech ještě dlouho poté.

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemítala jsem o tom všem – o svých snech, o tom, co všechno jsem pro rodinu obětovala… A najednou mi došlo: celý život jsem žila pro druhé a zapomněla na sebe.

Druhý den ráno jsem si sbalila pár věcí do tašky a šla za Tomášem do kuchyně. „Tomáši,“ začala jsem tiše, „myslím, že je čas najít si vlastní cestu.“

Podíval se na mě překvapeně: „Mami… vždyť nemusíš nikam chodit.“

„Ale musím,“ usmála jsem se smutně. „Chci zase žít svůj život.“

A tak jsem odešla. S hlavou vztyčenou a srdcem plným strachu i naděje zároveň.

Teď sedím ve svém malém bytě na sídlišti a poprvé po letech cítím klid. Možná už nikdy nebudu pro nikoho tak důležitá jako kdysi… Ale aspoň budu zase důležitá sama pro sebe.

Říkám si: Kolik z nás žen zapomene během života samy na sebe? A kolik z nás najde odvahu začít znovu? Co byste udělali vy na mém místě?