„Mami, tady jsi zapomněla utřít!“ – Můj život tchyně v Brně

„Mami, tady jsi zapomněla utřít!“ ozvalo se za mnou, sotva jsem položila hadr na kuchyňskou linku. Zastavila jsem se v pohybu, ruce mi ztěžkly. Byla to Petra, moje snacha, která stála ve dveřích s rukama v bok a pohledem, který by dokázal rozpustit led. V tu chvíli jsem měla chuť všechno pustit z ruky a odejít. Ale místo toho jsem se zhluboka nadechla a s úsměvem, který už dávno nebyl upřímný, jsem se otočila: „Promiň, Petruško, hned to napravím.“

Když jsem před třemi lety souhlasila, že se přestěhuji k Honzovi a Petře do jejich bytu v Brně-Žabovřeskách, myslela jsem si, že budu užitečná. Honza pracoval dlouhé hodiny v nemocnici jako lékař a Petra byla na mateřské s malou Aničkou. Nabídla jsem pomoc s domácností i s hlídáním. Jenže brzy se z pomoci stala povinnost a z povinnosti rutina, která mě dusila.

Každé ráno jsem vstávala dřív než ostatní. Vařila jsem kávu, připravovala snídani, uklízela hračky rozházené po celém bytě. Petra většinou přišla až kolem osmé, rozespalá a podrážděná. „Marie, mohla byste dneska vyžehlit? A nezapomeňte na ty skvrny na ubrusu,“ říkala mi místo pozdravu. Honza byl pořád pryč. Když přišel domů, byl unavený a na všechno jen kýval hlavou.

Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor za zavřenými dveřmi ložnice. „Tvoje máma tu pořád něco šmejdí. Nemám tu žádné soukromí,“ stěžovala si Petra. „Ale vždyť nám pomáhá,“ bránil mě Honza tiše. „Pomáhá? Spíš mi připadá, že tu vládne. A navíc… pořád mi připomíná moji vlastní mámu.“

Zůstala jsem stát na chodbě a cítila se menší než kdy dřív. Vždycky jsem chtěla být pro svou rodinu oporou. Po smrti manžela jsem doufala, že najdu nový smysl života právě u Honzy a jeho rodiny. Ale teď jsem měla pocit, že jsem jen přítěží.

Jednoho dne přišla Petra domů dřív než obvykle. Anička plakala a ona byla očividně naštvaná. „Marie, proč jste jí dala sušenku? Víte přece, že má alergii na lepek!“ vyjela na mě před malou. „Omlouvám se, myslela jsem…“ začala jsem vysvětlovat, ale nenechala mě domluvit: „Myslela jste! Vy pořád myslíte, ale nikdy neposloucháte!“

Ten večer jsem seděla sama v kuchyni a dívala se na staré fotografie. Na jedné byl Honza jako malý kluk, jak mi podává kytku na Den matek. Tehdy mě potřeboval. Teď už ne.

Další ráno jsem se rozhodla promluvit si s Honzou. Čekala jsem ho u snídaně. „Honzo, myslíš si, že bych měla odejít?“ zeptala jsem se tiše. Zvedl oči od mobilu a chvíli mlčel. „Mami… já nevím. Je to těžké pro všechny.“

V tu chvíli vešla Petra do kuchyně a bez jediného slova začala uklízet talíře. Napětí by se dalo krájet.

Začala jsem si hledat podnájem. Každý den jsem procházela inzeráty na internetu a představovala si svůj vlastní malý byt někde v Králově Poli nebo v Komíně. Měla bych klid? Nebo bych byla sama?

Jednoho večera přišla Anička za mnou do pokoje s plyšovým medvídkem v ruce: „Babičko, budeš tu zítra?“ Podívala jsem se jí do očí a cítila slzy na krajíčku. „Nevím, zlatíčko,“ zašeptala jsem.

O pár dní později došlo k poslední kapce. Petra přišla domů a našla mě, jak skládám prádlo v obýváku. „Marie, tohle je moje domácnost! Už toho mám dost! Buď budete respektovat moje pravidla, nebo…“ Nedopověděla to.

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela o svém životě. O tom, co všechno jsem obětovala pro rodinu – a co mi to přineslo.

Ráno jsem sbalila pár věcí do kufru a napsala krátký vzkaz: „Děkuji za všechno. Odcházím.“

Když jsem zavírala dveře bytu, slyšela jsem Aničku volat: „Babičko!“ Ale neotočila jsem se.

Teď sedím ve svém malém bytě s výhledem na Špilberk a přemýšlím: Je rodina opravdu všechno? Nebo je někdy lepší pustit minulost a začít znovu? Co byste udělali vy na mém místě?