„Mami, tady jste to neumyli!“ křičela snacha z ložnice. Příběh Lindy, která se ztratila ve vlastním domě.

„Mami, tady jste to neumyli!“ ozvalo se z ložnice tak hlasitě, až jsem sebou trhla a kýbl s vodou mi málem vyklouzl z ruky. Tereza seděla na posteli, nohy pohodlně natažené, lakovala si nehty a ani na okamžik nezvedla oči od svého telefonu. V tu chvíli jsem měla chuť všechno pustit z ruky a odejít. Ale místo toho jsem se zhluboka nadechla, vzala hadr a začala znovu drhnout parkety podél postele, kde prý zůstala šmouha.

Když Jan před třemi lety přivedl Terezu domů a oznámil, že se budou brát, byla jsem šťastná. Vždycky jsem si přála velkou rodinu, smích v domě, vnoučata. Jenže realita byla jiná. Tereza byla krásná, chytrá a sebevědomá – možná až příliš. Od začátku dávala najevo, že má na všechno svůj názor. Nejprve to byly drobnosti: jak by měl být uspořádaný příborník, jak se správně skládají ručníky. Pak přišly větší věci: co vařit k večeři, kdy větrat ložnici, jak často prát záclony.

Jan byl většinu dne v práci. Pracuje jako vedoucí směny v místní továrně na okraji Plzně a domů chodí unavený. Když už jsme spolu byli sami, snažila jsem se mu naznačit, že mi není dobře. „Jani, myslíš, že bychom mohli třeba…“ začala jsem jednou opatrně, ale on mě přerušil: „Mami, prosím tě, Tereza je tady taky doma. Musíme si na sebe zvyknout.“

Jenže já jsem měla pocit, že se musím ztratit. Každé ráno jsem vstávala dřív než ostatní, abych uvařila kávu a připravila snídani. Tereza přišla do kuchyně v županu a bez pozdravu si nalila džus. „Mami, dneska bych chtěla avokádový toast,“ řekla jednou tónem, který nepřipouštěl odpor. Když jsem jí řekla, že avokádo nemáme, protočila oči: „To je jedno, udělejte mi aspoň vajíčka.“

Začala jsem si připadat jako služka ve vlastním domě. Moje kamarádka Zdena mi jednou řekla: „Lindo, proč jim to dovoluješ? Máš právo na svůj klid.“ Ale já jsem nedokázala říct ne. Po smrti manžela mi Jan zůstal jako jediný blízký člověk. Nechtěla jsem ho ztratit.

Jednoho dne jsem při úklidu našla v koši roztrhaný dopis od své sestry. Psala mi o tom, jak se těší na společné léto na chalupě v Orlických horách. Dopis byl roztrhaný na malé kousky a někdo ho schválně vyhodil mezi odpadky od zeleniny. V tu chvíli mi došlo, že Tereza nechce, abych měla vlastní život mimo tento dům.

Večer jsem seděla u stolu a dívala se do prázdna. Jan přišel domů později než obvykle. „Co je s tebou?“ zeptal se mě bez zájmu. „Nic,“ odpověděla jsem tiše. Tereza mezitím seděla v obýváku a smála se do telefonu: „No jasně, mamka zase uklízí…“

Začala jsem být nervózní i z maličkostí. Když jsem jednou zapomněla koupit její oblíbený jogurt, Tereza mi to vyčetla před Janem: „Mami, to je tak těžké pamatovat si jednu věc?“ Jan jen mlčky přikývl.

Jednoho rána jsem zaslechla jejich rozhovor za zavřenými dveřmi ložnice:

„Proč tady pořád je?“ ptala se Tereza podrážděně.
„Je to moje máma,“ odpověděl Jan unaveně.
„Ale já chci mít taky svůj klid! Nemůžeme jí najít nějaký byt?“

Zůstala jsem stát na chodbě jako opařená. V tu chvíli mi došlo, že už nejsem vítaná ani ve vlastním domě.

Začala jsem přemýšlet o tom, co dál. Mám odejít? Kam půjdu? Mám malý důchod a žádné úspory navíc. Chalupa po rodičích je v dezolátním stavu a sestra tam je jen přes léto.

Jednoho večera jsem sebrala odvahu a šla za Janem do jeho pokoje.

„Jani… můžu s tebou mluvit?“
„Co je zase?“ povzdechl si.
„Já už to takhle dál nezvládnu…“
„Mami, prosím tě…“
„Tvoje žena mě tady nechce.“
Chvíli bylo ticho.
„Mami… já nevím… Tereza má taky právo na svůj prostor.“
„A já? Já už nemám právo na domov?“

Jan mlčel a díval se do země.

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemítala jsem o tom, kde se stala chyba. Byla jsem špatná matka? Nebo je chyba v Tereze? Nebo jsme prostě jen tři lidé v jednom domě a každý chce něco jiného?

Druhý den ráno jsem sbalila pár věcí do tašky a odešla na autobus do města za Zdenou. Když jsem odcházela, nikdo si toho nevšiml.

Sedím teď u Zdeny v kuchyni a popíjím kávu. Dívám se z okna na šedé paneláky a přemýšlím: Má vůbec smysl snažit se udržet rodinu pohromadě za každou cenu? Nebo je někdy lepší odejít dřív, než člověk úplně zmizí sám sobě?

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné ustupovat kvůli klidu v rodině? Nebo má každý právo na svůj domov – i když už není mladý?