„Martine, můžeš pomoct s dědou Františkem?“ – Sousedská starost spustí rodinný příběh plný nečekaných emocí

„Martine, prosím tě, můžeš si na pár týdnů vzít dědu Františka? Já už to prostě nezvládám,“ ozvalo se z telefonu, až mi v uších zahučelo. Jana zněla unaveně, skoro zlomeně. V pozadí jsem slyšel křik malých dětí a štěkot psa. „V práci mám fofr, děti jsou nemocné a František… no, víš, jak to s ním je. Potřebuje společnost, dohled, a já už nemám sílu.“

Chvíli jsem mlčel. V hlavě mi běžely výmluvy: práce, vlastní život, klid. Ale pak jsem si vzpomněl na dědovy ruce, jak mě kdysi učil vázat uzly na rybářském prutu. „Dobře, přiveď ho zítra,“ řekl jsem nakonec a cítil, jak se mi žaludek stáhl úzkostí.

Děda přijel s Janou v dešti. Stál na zápraží mého malého domku na okraji vesnice, kabát měl promáčený a v očích zvláštní směs vzdoru a smutku. „Tak co, Martine, prý mě tu chceš?“ zabručel a ani se neusmál. Jana mě objala a šeptla: „Díky. Opravdu.“

První dny byly těžké. Děda byl mrzutý, odmítal jíst moje jídlo („Tohle není guláš, to je bláto!“), zapomínal brát léky a večer seděl u okna a díval se do tmy. Já chodil do práce, vracel se unavený a měl pocit, že místo pomoci rodině jen všechno kazím.

Jednoho rána jsem ho našel na zahradě. Klečel v blátě u starého záhonu a rukama rozhrabával hlínu. „Co to děláš?“ zeptal jsem se podrážděně. „Hledám brambory,“ odsekl. „Tady jsme je s babičkou vždycky sázeli.“

Najednou mi to došlo – děda potřebuje něco dělat, ne jen sedět a čekat na smrt. Ten den jsme spolu začali okopávat záhony. On poroučel („Ne tak hluboko! Ty jsi nikdy neviděl motyku?“), já se učil trpělivosti. Postupně jsme zasadili ředkvičky, hrášek i pár rajčat.

Večer jsme seděli na lavičce u plotu. Děda zapálil dýmku a poprvé za dlouhou dobu se usmál. „Víš, Martine, když má člověk ruce v hlíně, nemá čas myslet na blbosti.“

Začali jsme spolu trávit víc času venku. Děda vyprávěl historky z mládí – o tom, jak za války schovávali v sadu partyzány, jak stavěl s kamarády most přes Sázavu. Já mu povídal o práci v kanceláři, o tom, jak mě šéf štve a jak nevím, co vlastně od života chci.

Jednou večer přišla Jana na návštěvu. Překvapeně koukala na upravenou zahradu a dědu, který jí nesl košík čerstvých jahod. „To jste zvládli vy dva?“ ptala se nevěřícně.

„Martina jsem naučil sázet jahody,“ chlubil se děda. „A on mě zase naučil používat ten tvůj chytrý telefon.“

Jana se rozplakala. „Já už jsem nevěřila, že ještě někdy budeš takhle šťastný,“ šeptla dědovi do ucha.

Ale nebylo všechno jen růžové. Jednou v noci mě vzbudil rámus – děda stál v kuchyni a hledal klíče od auta. „Musím domů! Babička na mě čeká!“ křičel zoufale. Musel jsem ho obejmout a držet, dokud se neuklidnil.

Ráno jsme spolu seděli u snídaně a mlčeli. Pak děda tiše řekl: „Víš, Martine, někdy mám pocit, že už tu nemám co dělat.“

Nevěděl jsem co říct. Jen jsem mu položil ruku na rameno.

Sousedka paní Novotná si všimla změny. Jednou mi řekla: „Váš děda je jako vyměněný. Dřív byl protivný na všechny, teď nám nosí zeleninu a vtipkuje.“

Začali jsme zvát sousedy na kávu pod jabloň. Děda vyprávěl historky a já si uvědomil, že ho vlastně vůbec neznám – jeho strachy, radosti i bolesti.

Jednoho dne přišla Jana s tím, že už má doma klidnější situaci a může si dědu vzít zpátky. Děda ale řekl: „Já bych tu ještě chvíli zůstal… jestli to nevadí.“

A tak jsme spolu dál sázeli zeleninu a opravovali ploty.

Někdy večer sedím na lavičce vedle něj a přemýšlím: Proč jsme si museli projít tolika hádkami a nedorozuměními, než jsme si našli cestu k sobě? Kolik rodin kolem nás žije vedle sebe jako cizí lidé? Co kdybychom si častěji našli čas jeden pro druhého?

Možná by pak bylo méně samoty – nejen mezi seniory.