Mateřská láska ve stínu Vltavy: Jsem vůbec dost dobrá?

„Zase jsi zapomněla koupit mléko? Jak to chceš dělat, když ani základní věci nezvládáš?“ hlas mé matky Jitky mě bodl jako nůž, když jsem v kuchyni zoufale hledala poslední kapku do ranní kávy. Venku pršelo, tramvaje na Letné byly přeplněné a já měla pocit, že se celý svět spikl proti mně.

Moje čtyři děti – Anička, Tomášek, dvojčata Klárka a Matěj – seděly u stolu a hádaly se o poslední rohlík. „Mami, já mám hlad!“ křičel Tomášek, zatímco Klárka se rozplakala, protože jí Matěj sebral máslo. V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Jenže kam? Byt 2+1 na Letné byl malý, stěny tenké a máma všude.

„Jitko, nech ji být,“ ozval se z obýváku můj muž Petr, ale jeho hlas byl slabý, unavený po noční směně v nemocnici. Máma ho ignorovala. „Za mých časů jsme měli všechno pod kontrolou. Ty děti potřebují řád! A ty potřebuješ pořádného chlapa, ne někoho, kdo jen spí nebo je v práci.“

Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat její slova. V hlavě mi běžely účty: nájem, elektřina, školní obědy, boty pro Aničku… V peněžence mi zbylo pár stovek do výplaty. Přemýšlela jsem, jestli mám koupit maso nebo radši zaplatit družině.

„Mami, proč je babička pořád naštvaná?“ zeptala se Anička tiše. Podívala jsem se na ni a cítila slzy v očích. „Ona to tak nemyslí,“ zalhala jsem. Ale ve skutečnosti jsem si nebyla jistá. Máma byla vždycky přísná – na mě i na sebe. Nikdy jsem jí nebyla dost dobrá.

Když jsem byla malá, musela jsem mít samé jedničky. Když jsem přinesla dvojku z matematiky, týden se mnou nemluvila. Teď mi bylo třicet pět a pořád jsem měla pocit, že selhávám. Že nejsem dost dobrá dcera. A teď ani matka.

Petr přišel do kuchyně a pohladil mě po rameni. „Zvládneš to,“ zašeptal. Ale já nevěděla jak. Děti potřebovaly snídani, do školy měly jít za půl hodiny a já neměla ani svačiny.

„Mami, dneska máme ve škole výlet,“ připomněl mi Matěj. Zbledla jsem. Výlet! Zapomněla jsem zaplatit sto korun na autobus. Vytáhla jsem poslední bankovku z peněženky a podala mu ji. „Tady máš, zlato.“

Máma mě sledovala s výrazem „já ti to říkala“. „Kdybys byla pořádná ženská, měla bys všechno připravené,“ utrousila.

Děti odešly do školy a v bytě zavládlo ticho. Sedla jsem si ke stolu a rozbrečela se. Petr mě objal. „Nenech ji tě zlomit,“ řekl tiše.

Ale jak to mám udělat? Když jsem byla malá, máma mě učila šetřit každou korunu. Táta odešel, když mi bylo deset, a ona nás sama živila. Byla tvrdá – možná proto, že musela být. Ale teď… teď její tvrdost dusila i mě.

Odpoledne přišla Anička domů uplakaná. „Babička mi řekla, že neumím pořádně číst,“ vzlykala. V tu chvíli ve mně něco prasklo.

„Mami!“ vyjela jsem na Jitku. „Dost! Tohle už dělat nebudeš! Moje děti nejsou tvoje projekty!“

Máma se na mě podívala s ledovým klidem. „Chci jen to nejlepší.“

„Ale ničíš nás tím!“ křičela jsem a poprvé v životě jí to řekla nahlas.

Večer jsme seděli s Petrem sami v kuchyni. Děti spaly a máma odešla k sobě do pokoje. „Možná bychom měli najít něco vlastního,“ navrhl Petr opatrně.

„A z čeho?“ zeptala jsem se zoufale.

Petr mlčel. Věděli jsme oba, že na vlastní byt nedosáhneme ani hypotékou, ani pronájmem v Praze.

Další dny byly tiché. Máma se mnou nemluvila, ale dětem se vyhýbala. Bylo mi líto jí i sebe.

Jednou večer jsem ji našla sedět u starých fotek. „Pamatuješ na tátu?“ zeptala se najednou tiše.

„Pamatuju,“ odpověděla jsem překvapeně.

„Byla jsem na tebe moc tvrdá?“ zeptala se poprvé v životě.

Nevěděla jsem co říct. Jen jsme tam seděly – dvě ženy ze dvou světů – a mlčely.

Dnes ráno prší znovu. Děti se hádají o rohlík, Petr jde do práce a máma mlčí. Ale něco je jinak – možná jsme si poprvé přiznaly pravdu.

Někdy si říkám: Jsem vůbec dost dobrá máma? Nebo je mateřská láska vždycky jen boj mezi tím, co chceme dát, a tím, co nám chybí? Co si o tom myslíte vy?