Mezi dětstvím a odpovědností: Příběh mladé matky z Ostravy

„To snad nemyslíš vážně, Aneto!“ křičela máma, zatímco venku zuřila bouřka a blesky osvětlovaly náš malý byt v Ostravě-Porubě. Stála jsem uprostřed kuchyně, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Táta mlčel, seděl u stolu s hlavou v dlaních. „Jsi ještě dítě! Jak jsi mohla být tak nezodpovědná?“ pokračovala máma, její hlas se třásl vztekem i strachem.

V tu chvíli jsem měla pocit, že se propadám do země. Bylo mi šestnáct a právě jsem jim oznámila, že čekám dítě s Tomášem, klukem z vedlejší třídy. Ještě před měsícem jsme spolu plánovali prázdniny na Slezské Hartě, teď jsme oba stáli před realitou, kterou jsme si neuměli ani představit.

„A co Tomáš? Ví to?“ zeptal se táta tiše. Přikývla jsem. „A co na to jeho rodiče?“

„Jeho máma mi řekla, že je to moje vina. Že jsem ho svedla,“ zašeptala jsem a slzy mi stékaly po tvářích. Máma si povzdechla a objala mě. Poprvé za celý večer jsem cítila, že v tom nejsem úplně sama.

Následující týdny byly jako zlý sen. Ve škole se to rozkřiklo rychleji než chřipka. Holky na mě ukazovaly prstem, kluci si šeptali něco o „lehké Anetě“. Učitelka češtiny mi jednou po hodině řekla: „Aneto, byla jste tak nadaná. Je mi líto, že jste si zkazila život.“

Tomáš se mi začal vyhýbat. Nezvedal telefony, neodpovídal na zprávy. Když jsem ho konečně potkala před školou, jen pokrčil rameny: „Promiň, naši mi zakázali s tebou mluvit.“

Doma to nebylo o moc lepší. Táta se mnou skoro nemluvil, máma byla neustále nervózní. Jednou večer jsem slyšela jejich hádku za zavřenými dveřmi:

„Co s ní budeme dělat? Má vůbec šanci dostudovat? Jak to zvládneme finančně?“

„Je to naše dcera! Nemůžeme ji nechat na holičkách,“ odpověděla máma.

Začala jsem chodit k psycholožce na doporučení školní výchovné poradkyně. Tam jsem poprvé mohla říct nahlas svůj strach: „Bojím se, že to nezvládnu. Že budu špatná máma.“ Psycholožka mě vyslechla a řekla: „Strach je normální. Ale už teď děláte všechno pro to, abyste byla dobrou mámou.“

S přibývajícími měsíci rostlo nejen bříško, ale i napětí doma. Táta začal pracovat přesčasy, máma šetřila každou korunu. Já se snažila dokončit devátou třídu a připravit se na přijímačky na zdravotní školu, protože jsem vždycky chtěla být zdravotní sestrou.

Jednoho dne přišla máma domů s letákem: „Podívej, tady je centrum pro mladé matky. Mohly bychom tam zajít.“ Nejdřív jsem odmítala – bála jsem se dalších pohledů a soucitu cizích lidí. Nakonec jsme tam šly spolu.

V centru jsem potkala další holky v podobné situaci – Lucku z Hrabůvky, která otěhotněla v sedmnácti, nebo Moniku z Vítkovic, která už měla doma dvouletého syna. Najednou jsem nebyla sama. Sdílely jsme své obavy i malé radosti – první pohyby miminka, strach z porodu i to, jak zvládnout školu s dítětem.

Porod přišel o měsíc dřív. Byla hrozná bouřka – stejně jako tehdy, když jsem rodičům oznámila těhotenství. V nemocnici jsem byla sama, Tomáš ani jeho rodina se neukázali. Máma přijela až ráno a když poprvé držela malou Elišku v náručí, rozplakala se štěstím.

První týdny doma byly těžké. Nespala jsem skoro vůbec, Eliška pořád plakala a já měla pocit, že selhávám ve všem – jako matka i jako dcera. Máma mi pomáhala jak mohla, ale často byla unavená a podrážděná.

Jednoho dne přišel táta domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel. Pak řekl: „Víš, Aneto… Neumím ti pomoct tak, jak bych chtěl. Ale chci být aspoň dobrým dědou.“ Poprvé od začátku těhotenství mě objal.

Začala jsem chodit zpátky do školy – nejdřív jen na pár hodin týdně, později častěji. Učitelé byli překvapivě vstřícní a spolužačky už mě tolik neřešily – některé dokonce začaly pomáhat s učením nebo hlídáním Elišky.

Tomáš se nikdy nevrátil. Občas ho potkám na tramvajové zastávce – dívá se jinam a dělá, že mě nevidí. Jeho rodiče mě jednou potkali v obchodě a jen kývli hlavou.

Dnes je Elišce rok a půl. Naučila mě víc o lásce a síle než kdokoli jiný. Není to lehké – někdy mám chuť utéct nebo všechno vzdát. Ale když ji vidím smát se nebo když ke mně natáhne ruce a řekne „máma“, vím, že to všechno stálo za to.

Někdy přemýšlím: Kde bych dnes byla, kdybych tehdy udělala jiné rozhodnutí? A kolik dalších holek kolem nás prožívá totéž – jen o tom nikdo nemluví? Co byste udělali vy na mém místě?