Mezi dvěma matkami: Srdce rozervané mezi povinností a láskou

„Proč jsi zase nechala malého u mojí mámy? Vždyť jsem ti jasně říkal, že dneska přijde moje mamka!“ Tomášův hlas se nesl kuchyní jako ostrý nůž. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v horké vodě, a cítila, jak mi slzy pálí v očích. „Já… promiň, Tomáši, mamka říkala, že mi pomůže s nákupem a…“ Nedokončila jsem větu. Tomáš jen mávl rukou a odešel do ložnice. Dveře zabouchl tak silně, až se rozklepala sklenička na stole.

V tu chvíli jsem si připadala jako někdo cizí ve vlastním bytě. Byt na sídlišti v Brně byl malý, ale měl být naším domovem. Místo toho se stal bojištěm mezi dvěma ženami – mojí matkou Janou a Tomášovou matkou Alenou. Každá měla jasnou představu o tom, jak mám vychovávat svého syna Filipa. Každá chtěla být tou nejdůležitější babičkou. A já? Já jsem byla jen prostředníkem, který se snažil udržet mír.

„Měla bys kojit častěji,“ říkávala mi máma Jana pokaždé, když přišla na návštěvu. „Já tě kojila do dvou let a podívej, jak jsi zdravá.“

Alena naopak tvrdila: „Nedávej mu pořád prso, pak ti nebude spát celou noc. A už bys mu měla dávat kašičku.“

Obě seděly v našem obýváku, každá na jedné straně gauče, a hádaly se přes moje rameno. Já seděla mezi nimi s Filipem v náručí a měla pocit, že se dusím. Tomáš většinou mlčel nebo odešel do práce dřív, než přišly.

Jednoho večera jsem seděla u postýlky a dívala se na spícího Filipa. V hlavě mi hučely hlasy obou matek i Tomáše. Najednou jsem si uvědomila, že už nevím, co chci já sama. Všechno bylo jen o nich – o jejich představách, jejich radách, jejich nespokojenosti.

Začala jsem být unavená. Ne fyzicky – to už jsem byla dávno – ale uvnitř. Přestala jsem volat kamarádkám, přestala jsem chodit na procházky jen tak pro radost. Každý den byl stejný: ráno hádka s Tomášem o peníze (protože jeho práce ve skladu nestačila na všechny účty), dopoledne návštěva jedné z matek, odpoledne druhé. Večer ticho nebo další hádka.

Jednou jsem zaslechla Tomáše, jak volá svému kamarádovi Petrovi: „Já už to doma nedávám. Pořád tam je její máma nebo moje máma. A ona? Jenom brečí nebo mlčí.“

Zamrazilo mě. Opravdu jsem byla taková? Jen stín ženy, kterou si Tomáš kdysi bral?

Jednoho dne přišla máma Jana neohlášeně. Vtrhla do bytu s taškou plnou jídla a začala uklízet kuchyň. „Podívej se na ten nepořádek! Jak to tu můžeš vydržet?“ řekla s povzdechem.

„Mami, prosím tě…“ začala jsem, ale ona mě přerušila: „Musíš se víc snažit! Tomáš je unavený z práce a ty mu ani neuvaříš pořádnou večeři?“

V tu chvíli jsem to nevydržela a rozbrečela se přímo před ní. „Mami, já už nemůžu! Snažím se ze všech sil! Ale mám pocit, že nikdy nejsem dost dobrá – ani pro tebe, ani pro Alenu, ani pro Tomáše!“

Máma ztuhla a poprvé za dlouhou dobu nevěděla, co říct.

Večer přišla Alena. Přinesla domácí bábovku a hned začala s radami: „Filip má studené ruce! To ho neumíš pořádně obléct? A proč je tady takový nepořádek?“

Vybuchla jsem: „Aleno, prosím vás! Já už to nezvládám! Každý den mi někdo říká, co dělám špatně! Já už nevím, co je správně!“

Alena se urazila a odešla bez rozloučení.

Tomáš přišel domů později a našel mě sedět na zemi v kuchyni s hlavou v dlaních. „Co se stalo?“ zeptal se tiše.

„Já už nemůžu,“ zašeptala jsem. „Potřebuju pomoc.“

Poprvé po dlouhé době si ke mně sedl a objal mě. „Promiň,“ řekl tiše. „Já taky nevím, jak dál.“

Začali jsme spolu mluvit – poprvé opravdu mluvit o tom, co nás trápí. O penězích, o matkách, o tom tlaku být dokonalí rodiče. Dohodli jsme se, že nastavíme hranice – že návštěvy budou jen dvakrát týdně a že si budeme stát za svým rozhodnutím ohledně Filipa.

Bylo to těžké. Máma i Alena byly uražené, chvíli s námi nemluvily. Ale pomalu jsme začali znovu dýchat. Filip se smál častěji a já měla pocit, že se vracím sama k sobě.

Někdy večer sedím u jeho postýlky a přemýšlím: Proč je tak těžké najít svůj vlastní hlas? Proč máme pocit, že musíme být dokonalí pro všechny kolem – i když tím ztrácíme sami sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Jak jste zvládli tlak rodiny po narození dítěte?