Mezi dvěma ohni: Odkaz, který rozdělil naši rodinu
„Jak můžeš vzít peníze vlastní sestře? Máš všechno, a ona sotva přežívá!“ Teta Ludmila stála uprostřed naší malé kuchyně, ruce v bok, oči plné hněvu. Její hlas se nesl celým bytem, až se mi sevřel žaludek. Můj muž Petr mlčel, zíral do stolu a prsty nervózně bubnoval o dřevo. Jeho sestra Jana seděla naproti mně, tvář rudou od slz i vzteku. V tu chvíli jsem si přála být kdekoliv jinde.
Všechno začalo smrtí mé tchyně, paní Věry. Byla to žena tvrdá, ale spravedlivá – aspoň jsem si to myslela. Když jsme se po pohřbu sešli v jejím bytě, abychom otevřeli obálku s poslední vůlí, nikdo netušil, jaký rozkol to způsobí. Věra odkázala byt Petrovi a Janě rovným dílem. Jenže v bytě jsme už roky bydleli my s Petrem a našimi dětmi. Jana žila sama v podnájmu na druhém konci Prahy, s mizernou prací a ještě horšími vyhlídkami.
„To není fér,“ zašeptala Jana, když jsme si přečetli oporuku. „Vy tu bydlíte, já nemám nic.“
Petr se na ni podíval s ledovým klidem: „Máš půlku bytu. Můžeš si ji nechat vyplatit.“
„A kde na to vezmete?“ skočila mu do řeči teta Ludmila. „Vždyť jste sotva zaplatili pohřeb!“
Všichni jsme věděli, že máme dluhy. Petr přišel před rokem o práci a já učím na základce za pár korun. Ale Jana byla na tom ještě hůř. Pracovala jako prodavačka v malém obchodě, kde jí šéf dlužil výplatu už třetí měsíc.
„Nemůžeme ti dát peníze hned,“ řekla jsem tiše Janě. „Ale můžeme ti pomáhat jinak. Můžeš tu s námi bydlet, dokud se něco nevyřeší.“
Jana se rozplakala. „Nechci být přítěž! Chci jen to, co mi patří.“
Teta Ludmila se rozohnila: „Petr má rodinu, děti! Ty jsi sama! Proč by měl prodávat střechu nad hlavou?“
Bylo to jako sledovat rozpad něčeho, co jsem považovala za pevné. Každý den jsme s Petrem seděli u stolu a hádali se šeptem, aby děti neslyšely.
„Co kdybychom byt prodali a koupili něco menšího?“ navrhla jsem jednou večer.
Petr mě sjel pohledem: „A kam půjdeme? Děti mají školu tady, všechno tu známe.“
„Ale Jana nemá nic…“
„To není moje vina!“ vybuchl. „Celý život se jen lituje a čeká, že jí někdo pomůže!“
V tu chvíli jsem si uvědomila, jak hluboko sahají staré rány. Petr byl vždycky ten úspěšnější, matka ho upřednostňovala, Jana byla ta slabší, odstrčená. Teď se všechny ty křivdy vrátily jako bumerang.
Jednou večer jsem zaslechla Janin rozhovor s tetou Ludmilou na chodbě.
„Proč mi to Věra udělala? Celý život jsem jí pomáhala…“ vzlykala Jana.
„Protože Petr byl vždycky její zlatíčko,“ odpověděla teta hořce. „Ale ty se nedáš! Máš právo na svůj díl.“
Začala jsem mít strach. Nejen o peníze, ale o naši rodinu. Děti cítily napětí, ptaly se, proč je teta smutná a proč s námi už nechce večeřet.
Jednoho dne přišel dopis od právníka – Jana žádala o vyplacení svého podílu do tří měsíců. Petr byl vzteky bez sebe.
„Chce nás vyhodit na ulici!“ křičel. „To jí nikdy neodpustím!“
Já jsem ale cítila spíš lítost než zlost. Vzpomněla jsem si na své dětství v paneláku na Jižním Městě, kde jsme taky neměli nic navíc a každá koruna byla dobrá.
Začali jsme shánět půjčku. Banka nám ale kvůli dluhům odmítla půjčit. Petr se uzavřel do sebe, přestal mluvit i se mnou. Doma bylo ticho jako před bouří.
Jednou večer jsem našla Janu sedět na lavičce před domem. Byla bledá a třásly se jí ruce.
„Promiň,“ řekla jsem tiše. „Vím, že je to pro tebe těžké.“
Podívala se na mě očima plnýma bolesti: „Já už nemůžu dál. Nemám kam jít. Myslela jsem, že aspoň Petr mě pochopí…“
Objala jsem ji a poprvé za celou dobu jsem brečela taky.
Nakonec jsme museli byt prodat. Koupili jsme menší 2+1 na okraji Prahy a Jana si našla malý byt v Hostivaři. Od té doby jsme spolu skoro nemluvili.
Na Vánoce přišel pohled od Jany: „Snad jednou pochopíte.“
Sedím teď v našem novém bytě a přemýšlím: Stálo to všechno za to? Co je víc – rodina nebo jistota domova? A může někdy peníze nahradit lásku mezi sourozenci?
Možná je to otázka pro vás: Co byste udělali na mém místě? Dá se vůbec v takové situaci rozhodnout správně?