Mezi dvěma ohni: Příběh matky, která ztratila svého syna

„Tomáši, opravdu musíš jít zase za Lucií? Vždyť jsi byl u ní včera celý večer,“ slyšela jsem svůj hlas, jak se třese, když jsem stála ve dveřích jeho pokoje. Můj syn se na mě podíval s tím svým klidným pohledem, který jsem kdysi tolik milovala. „Mami, je to moje žena. Chci s ní být. Ty přece víš, že tě mám rád, ale Lucie je teď moje rodina.“

V tu chvíli jsem cítila, jak mi srdce puká. Vždycky jsme byli jen my dva. Po smrti mého manžela jsem Tomáše vychovávala sama a všechno jsem mu obětovala. A teď? Teď mě vyměnil za tu cizí holku s dlouhými vlasy a příliš hlasitým smíchem. Lucie. Nikdy jsem jí nemohla přijít na jméno.

Začalo to nenápadně. Nejprve jen drobné poznámky: „Tomáši, Lucie zase zapomněla uklidit po sobě nádobí.“ Nebo: „Tomáši, tvoje žena neumí pořádně uvařit.“ On se vždycky jen usmál a mávl rukou. Ale já jsem věděla své. Viděla jsem, jak se mezi námi staví neviditelná zeď.

Jednoho večera jsem zaslechla jejich hádku přes dveře. „Proč tvoje máma pořád všechno komentuje?“ křičela Lucie. „Proč jí nikdy nic neřekneš?“ Tomáš odpověděl tiše: „Je to moje máma, Lucie. Je sama. Musíme být trpěliví.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi podařilo zasadit první semínko pochybností. Ale místo uspokojení přišla prázdnota. Seděla jsem v kuchyni a dívala se na staré fotografie – Tomáš jako malý kluk, jak mi podává kytičku na Den matek. Kde se to všechno pokazilo?

Začala jsem být vynalézavější. Jednou jsem Lucii „náhodou“ rozbila její oblíbený hrnek a omluvila se s úsměvem: „To víš, ruce už neslouží.“ Jindy jsem Tomášovi připomněla, jak jsme spolu jezdili na výlety, a jak teď už na mě nemá čas. Vždycky jen Lucie a Lucie.

Jednoho dne přišla Lucie domů dřív z práce a našla mě v jejich ložnici. Hledala jsem něco, co bych mohla použít proti ní – nějaký důkaz, že není pro mého syna dost dobrá. „Co tady děláte?“ zeptala se ostře. Zrudla jsem a začala koktat: „Jen… jen jsem hledala Tomášovu starou košili.“

Od té doby se atmosféra doma změnila. Tomáš byl napjatý, Lucie odtažitá. Přesto jsem cítila zadostiučinění – konečně pochopili, že já jsem ta, která tu byla první.

Jednou večer jsme seděli u stolu a Tomáš najednou řekl: „Mami, myslím, že bychom se měli s Lucií přestěhovat do vlastního bytu.“ V tu chvíli mi vypadla lžíce z ruky. „Ty mě chceš opustit?“ zašeptala jsem.

„Neopouštím tě, mami. Jen potřebujeme s Lucií trochu soukromí,“ odpověděl smutně.

Cítila jsem vztek i zoufalství zároveň. Vždyť já pro něj žila! Jak mi to může udělat? V noci jsem nemohla spát a přemýšlela jsem, co ještě můžu udělat, abych je rozdělila.

Začala jsem volat Tomášovi do práce s výmluvami na své zdraví. Jednou jsem dokonce předstírala slabost a nechala se odvézt do nemocnice – jen aby byl u mě a ne s ní. Ale místo vděku přišel hněv.

„Mami, tohle už nejde dál,“ řekl mi jednou ráno Tomáš pevně. „Musíš pochopit, že mám svůj život. Miluju tě, ale miluju i Lucii.“

Zůstala jsem sama v prázdném bytě. Tomáš s Lucií se odstěhovali a já najednou nevěděla, co si počít. Každý den jsem čekala na jeho telefonát, ale telefon mlčel.

Jednou večer mi přišla zpráva: „Mami, mám tě rád, ale potřebuju čas.“

Seděla jsem u okna a dívala se do tmy. Přemýšlela jsem o všem, co jsem udělala – o svých malých lžích, intrikách i o tom, jak moc mě pohltila žárlivost a strach ze samoty.

Bylo to všechno k něčemu? Stojí mateřská láska za to, když člověk ztratí to nejcennější?

Možná bych měla začít znovu – tentokrát bez manipulací a výčitek. Ale dokážu to vůbec? Co byste udělali vy na mém místě?