Mezi dvěma světy: Když bývalý manžel nedovolí jít dál

„Proč ho nemůžeš vzít aspoň na víkend? Potřebuju si odpočinout, Petr!“ křičela jsem do telefonu, zatímco Matěj v obýváku rozlil džus na koberec a já měla pocit, že už to dál nevydržím. Petr mlčel. Pak se ozval jeho tichý hlas: „Lenka s tím nesouhlasí. Prý by to narušilo naši rodinu.“ V tu chvíli jsem měla chuť rozbít telefon o zeď. Lenka, jeho nová žena, kterou poznal ještě před naším rozvodem, teď rozhoduje o tom, kdy může vidět vlastního syna?

Zavěsila jsem a sedla si na zem vedle Matěje. „Mami, proč je táta pořád pryč?“ zeptal se mě s nevinností pětiletého dítěte. Co mu mám říct? Že jeho táta má novou rodinu a on se do ní nehodí? Že já už nemůžu dál a potřebuju pomoc? Místo odpovědi jsem ho objala a slízy mi stékaly po tváři.

Všechno se změnilo před dvěma lety. Petr mi oznámil, že už mě nemiluje. Prý jsme si odcizili, prý potřebuje nový začátek. Já zůstala v našem panelákovém bytě na Jižním Městě sama s Matějem. Ze začátku jsem věřila, že se domluvíme jako dospělí. Ale Petr brzy začal couvat ze všech dohod. Alimenty chodily pozdě, víkendy s Matějem rušil na poslední chvíli. A když jsem mu řekla, že bych ráda poznala někoho nového, vybuchl.

„Nenechám žádného cizího chlapa vychovávat mého syna!“ řval tehdy do telefonu tak hlasitě, že jsem musela dát mobil dál od ucha. „Tohle ti nedovolím! Jestli si někoho najdeš, vezmu ti Matěje!“

Byla jsem v pasti. Sama, unavená, bez opory. Moje máma mi radila: „Ivi, musíš být silná kvůli malému.“ Ale jak mám být silná, když nemůžu ani na chvíli vypnout? Když každý den řeším práci, školku, nákupy a večer padám únavou do postele?

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a popíjela kafe s Markétou, mojí nejlepší kamarádkou. „Víš co bys potřebovala? Někoho normálního chlapa,“ smála se. „Někoho jako Honza od nás z práce. Je rozvedenej, má dvě děti a je fakt fajn.“

Zasmála jsem se tomu nápadu. Ale pak jsem Honzu opravdu potkala – v obchodě s potravinami. Pomohl mi s těžkým nákupem a pozval mě na kafe. Bylo to poprvé po dlouhé době, co jsem se cítila jako žena, ne jen jako máma.

Začali jsme se vídat častěji. Honza byl trpělivý s Matějem, hrál si s ním na hřišti a nikdy mi nevyčítal, že nemám čas na romantiku. Jenže Petr to zjistil. Jednoho dne stál před našimi dveřmi a řval: „Tohle neskončí dobře! Jestli toho chlapa ještě jednou uvidím u Matěje, půjdu k soudu!“

Byla jsem zoufalá. Honza mi řekl: „Ivo, já tě mám rád, ale nechci ti dělat problémy.“ Chtěla jsem křičet: Proč já musím pořád ustupovat? Proč Petr může žít nový život a já ne?

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem si dovolila říct nahlas, jak moc mě to bolí. Jak mě ničí pocit viny – že jsem nezvládla manželství, že Matěj nemá tátu doma, že nejsem dost dobrá máma.

Jednoho dne mi psycholožka řekla: „Ivano, musíte si uvědomit, že vaše štěstí je stejně důležité jako štěstí vašeho syna.“

Začala jsem pomalu měnit svůj život. Přestala jsem Petrovi volat a prosit ho o pomoc. Když mi vyhrožoval soudem, šla jsem za právničkou a zjistila si svá práva. Když mi bylo nejhůř, volala jsem Markétě nebo šla běhat do parku.

Nejtěžší bylo vysvětlit Matějovi, proč táta nechce přijít na jeho narozeniny. Seděli jsme spolu u dortu a on šeptal: „Mami, já bych chtěl tátu i Honzu.“

A tehdy mi to došlo – nemusím si vybírat mezi minulostí a budoucností. Můžu být máma i žena zároveň.

Jednoho dne zazvonil Petr u dveří. Byl unavený a smutný. „Lenka čeká dítě,“ řekl tiše. „A já nevím, jak to zvládnu.“

Podívala jsem se na něj a poprvé necítila vztek ani bolest. Jen lítost nad tím ztraceným časem.

„Péťo,“ řekla jsem klidně, „Matěj tě potřebuje. Ale já už tě prosit nebudu.“

Od té doby se něco změnilo. Petr začal Matěje vídat častěji – ne proto, že musel, ale protože chtěl. Honza zůstal v našem životě jako přítel i opora.

Dnes už vím, že minulost nezměním. Ale můžu ovlivnit to, jak budu žít dál.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč je pro nás ženy tak těžké dovolit si být šťastné? A kdy konečně přestaneme nést vinu za chyby druhých?