Mezi dvěma světy: Příběh o lásce, penězích a ztrátě důvěry

„Lucie, tohle nemůžeš myslet vážně! Vždyť je mu skoro devadesát!“ křičela na mě máma, zatímco táta jen mlčky seděl u stolu a zíral do prázdna. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadne na tisíc kousků. Všechno, co jsem chtěla, bylo být šťastná. Ale štěstí má v Česku často jinou cenu než jinde.

Bylo mi osmadvacet a pracovala jsem jako asistentka v jedné pražské advokátní kanceláři. Můj život byl obyčejný – ranní tramvaj, káva v kelímku, nekonečné emaily a večer Netflix s vínem. Až do dne, kdy jsem potkala pana Karla Novotného. Karel byl legendou – podnikatel, filantrop, muž, který přežil komunismus i divoká devadesátá léta. A taky mu bylo osmdesát devět.

Seznámili jsme se na charitativním večírku v Obecním domě. Já tam byla pracovně, on jako hlavní sponzor. Když mě pozval na skleničku, smála jsem se – myslela jsem si, že je to jen starý pán s dobrým srdcem. Ale jeho oči byly živé, jeho humor ostrý jako břitva a jeho příběhy mě fascinovaly. Začali jsme si psát. Nejprve formálně, pak čím dál osobněji. Po pár týdnech jsem zjistila, že se těším na každou jeho zprávu víc než na cokoliv jiného.

„Lucie, víš, že jsi krásná?“ řekl mi jednou večer v kavárně Slavia. „Ale hlavně jsi chytrá. S tebou bych mohl mluvit celé hodiny.“

Zamilovala jsem se. Ne do jeho peněz – i když jeho svět byl plný věcí, které jsem znala jen z časopisů: večeře v Alcronu, víkend v Karlových Varech, obrazy od Kupky na stěnách jeho bytu na Malé Straně. Zamilovala jsem se do něj – do jeho laskavosti, do toho, jak mi naslouchal, jak mě bral vážně.

Jenže svět kolem nás to viděl jinak. Moje kamarádky měly jasno: „Lucie, jsi zlatokopka.“ „Tohle ti nevydrží.“ „On tě jen využívá.“

Nejhorší to bylo doma. Máma plakala, táta se mnou nemluvil celé týdny. Bratr mi napsal hnusnou SMS: „Jestli si myslíš, že ti odkázal barák na Hanspaulce, tak jsi fakt naivní.“

Ale já byla šťastná. Aspoň chvíli.

Jednoho dne mi Karel nabídl, abych s ním jela na jeho chalupu do Krkonoš. Bylo tam ticho a klid, sníh padal na střechu a my pili svařák u krbu. „Lucie,“ řekl najednou tiše, „víš, že mi dáváš chuť žít? Ale bojím se… Bojím se toho, co bude potom.“

V tu chvíli jsem poprvé pocítila strach. Co když má pravdu? Co když přijdu o všechno – o něj i o rodinu?

Když jsme se vrátili do Prahy, začaly chodit anonymní dopisy. „Dej mu pokoj.“ „Víme, co jsi zač.“ Dokonce i v práci si mě začali dobírat – šéf mi naznačil, že bych měla být opatrná s tím, jak reprezentuji firmu.

Jednoho večera jsem přišla ke Karlovi domů a našla ho sedět v křesle s hlavou v dlaních.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Volali mi z banky,“ řekl tiše. „Někdo rozesílá pomluvy o tom, že mě okrádáš. Že tě manipuluju.“

Byla jsem v šoku. Kdo by to mohl udělat? Proč?

Začali jsme se hádat. On byl podrážděný a unavený, já zoufalá a zraněná.

„Možná mají pravdu,“ řekl nakonec hořce. „Možná bys měla najít někoho mladšího.“

„A ty bys měl věřit tomu, co říkají cizí lidi?“ vybuchla jsem.

Týdny plynuly a tlak sílil. Karel byl čím dál slabší – zdravotně i psychicky. Já přišla o práci; šéf mi oznámil, že firma nechce být spojována s „kontroverzními vztahy“. Kamarádky se mi přestaly ozývat úplně.

Jednoho rána mi zavolala Karlova dcera Jana.

„Lucie,“ řekla ledově, „táta je v nemocnici. Jestli máš trochu slušnosti, necháš ho být.“

Šla jsem za ním stejně. Ležel na JIPce, bledý a slabý.

„Promiň,“ zašeptal. „Chtěl jsem ti dát všechno… ale vzal jsem ti všechno.“

Držela jsem ho za ruku až do konce.

Po jeho smrti mě čekalo peklo – média psala o „zlatokopce z Prahy“, rodina mě nenáviděla a já zůstala sama v prázdném bytě bez práce i přátel.

Ale nelituju ničeho. Milovala jsem ho a on miloval mě – aspoň na chvíli jsme byli šťastní.

Někdy v noci přemýšlím: Stála ta láska za to? Nebo je česká závist silnější než jakýkoliv cit? Co byste udělali vy na mém místě?