Mezi dvěma světy: Slzy na prahu mého otčíma

„Ivano, ty mě chceš dát pryč? Jako nějaký starý nábytek?“ Karla jsem nikdy neviděla tak zlomeného. Jeho hlas se mi zadíral do srdce jako rezavý hřebík. Stáli jsme v kuchyni jeho starého domu v Horních Loučkách, kde jsem vyrůstala. Dveře vrzaly, zima lezla pod nohama a na stole ležela poloprázdná sklenice rumu. Moje čtyřletá dcera Anička si v obýváku šeptala s plyšovým medvědem, zatímco já bojovala s výčitkami.

„Tati… Karle… Já tě nikam nechci dát. Jen mám strach, že se ti něco stane. Vždyť už sotva chodíš, pořád padáš a…“

„A co? To už nejsem dost dobrej, abych tu mohl umřít? Tady jsem žil celý život! Tady jsem tě vychoval, Ivano! A teď mě chceš zavřít mezi cizí lidi?“

Slzy mu stékaly po tvářích a já měla pocit, že se dusím. V hlavě mi běžely obrazy: jak mě držel za ruku, když jsem poprvé jela na kole, jak mě učil sekat dřevo, jak mě objímal po smrti mámy. Nikdy jsem mu neřekla „tati“, ale byl to on, kdo mě zachránil před samotou.

Jenže teď jsem já měla být jeho záchranou – a místo toho jsem mu nabízela domov pro seniory. Byla jsem rozpolcená mezi povinností matky a dcery. Můj manžel Tomáš pracoval v Brně od rána do večera, já sama zvládala Aničku, práci na poloviční úvazek a domácnost. Každý týden jsem jezdila do Horních Louček uklízet Karlovi, vařit mu a prát. Ale bylo to čím dál těžší.

„Ivano, já tě prosím… nenechávej mě tam samotného. Já to tam nezvládnu,“ šeptal Karel a jeho ruce se třásly.

„Tati… já nevím, co mám dělat. Já už nemůžu…“ rozplakala jsem se.

Anička přiběhla do kuchyně a objala mě kolem nohou. „Maminko, proč pláčeš?“

Karel se na ni podíval s takovou láskou, až mě bodlo u srdce. „Neboj se, zlatíčko. Maminka je jen unavená.“

Ten večer jsem odjížděla domů s pocitem, že jsem selhala jako dcera i jako matka. V autě jsem mlčky sledovala silnici zalitou deštěm a Anička vzadu tiše zpívala písničku o berušce. Doma na mě čekal Tomáš s unaveným výrazem.

„Jak to šlo?“ zeptal se opatrně.

„Špatně. On tam nechce. A já už fakt nevím…“

Tomáš mě objal. „Musíme najít řešení. Nemůžeš se roztrhnout.“

Ale jaké řešení? V práci mi hrozilo, že přijdu o místo, protože jsem pořád chyběla kvůli Karlovi. Anička začala být nervózní, často brečela a ptala se, proč pořád jezdíme k dědovi, když je tam smutno a zima.

Jednoho dne mi volala sousedka z Louček: „Ivano, Karel spadl na dvorku! Nemůže vstát!“ Okamžitě jsem sedla do auta a jela přes půl kraje. Karel ležel v blátě, ruce odřené do krve, oči plné studu.

„Promiň… nechtěl jsem tě obtěžovat…“ šeptal.

V tu chvíli jsem věděla, že už to dál nejde. Ale jak mu to říct? Jak mu vzít poslední zbytek důstojnosti?

Doma jsme s Tomášem dlouho do noci mluvili. „Ivano, musíš myslet i na sebe a Aničku. Nemůžeš všechno obětovat.“

Ale copak můžu opustit člověka, který mě nikdy neopustil?

Další týden jsem seděla u Karla v kuchyni a držela ho za ruku.

„Tati… já tě mám ráda. Ale bojím se o tebe. Prosím tě… pojďme to zkusit aspoň na chvíli v tom domově. Já tam za tebou budu jezdit každý den.“

Karel dlouho mlčel. Pak jen tiše řekl: „Jestli myslíš, že to je pro tebe lepší…“

Bylo to jako by ve mně něco umřelo.

Zařizování domova bylo peklo – papíry, čekací lhůty, peníze. Karel byl první týdny uzavřený, odmítal jíst i mluvit s ostatními. Já se cítila jako zrádkyně.

Jednou večer mi volali z domova: „Pan Karel má horečku.“ Přijela jsem pozdě v noci – seděl na posteli a díval se do prázdna.

„Ivano… já už tu nechci být…“

Objala jsem ho a brečela s ním.

Dnes je Karel v domově už půl roku. Zvykl si trochu – má tam kamaráda Jardu, občas si zahrají šachy. Ale pokaždé když odcházím, vidím v jeho očích smutek a výčitku.

Anička mi často říká: „Maminko, kdy půjde děda zase domů?“ A já nevím, co odpovědět.

Někdy v noci přemýšlím: Udělala jsem správně? Nebo jsem ho zradila? Kolik toho má člověk obětovat pro druhé – a kde je hranice mezi láskou a sebeobětováním?

Co byste udělali vy? Je možné být dobrou dcerou i matkou zároveň?