Mezi modlitbou a slzami: Jak jsem přežila život s tchyní pod jednou střechou

„Ivano, už zase jsi zapomněla dát malé ponožky! Vždyť je venku zima!“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem položila kočárek do předsíně. Srdce mi poskočilo a v hlavě mi zabzučelo. Byla jsem unavená, nevyspalá, a místo klidu mě doma čekala další výčitka. Tchyně Marie stála u sporáku, ruce v bok, a její pohled byl ostřejší než nůž na chleba.

„Mami, prosím tě, Ivana toho má dneska dost. Nech ji chvíli vydechnout,“ snažil se mě zastat Petr, můj manžel. Ale Marie jen mávla rukou. „Já jen nechci, aby malá nastydla. Dneska už matky neumí ani pořádně obléct dítě.“

Zhluboka jsem se nadechla a polkla slzy. Věděla jsem, že další hádka by nikomu nepomohla. V duchu jsem se modlila: Bože, dej mi sílu. Byla jsem vděčná za pomoc, ale zároveň jsem měla pocit, že mi někdo krade vlastní život. Každý den byl stejný – Marie komentovala, opravovala, radila a já se cítila čím dál menší.

Když jsem byla sama v ložnici, slyšela jsem, jak Marie v obýváku šeptá Petrovi: „Ta tvoje Ivana je pořád taková slabá. Já jsem ve tvém věku už zvládala dvě děti a ještě chodila do práce.“ Petr jen mlčel. Věděla jsem, že je mezi dvěma mlýnskými kameny. Miloval mě, ale Marie byla jeho matka.

Jednou večer, když jsem uspávala naši malou Aničku, přišla Marie do pokoje. „Víš, Ivano, měla bys ji víc balit do peřinky. Děti potřebují teplo.“ Už jsem to nevydržela. „Paní Marie, dělám to, jak nejlépe umím. Prosím, nechte mě být matkou.“ Chvíli bylo ticho. Pak odešla a zabouchla dveře.

Od té doby bylo doma ještě napjatěji. Petr se snažil být nestranný, ale bylo vidět, že ho to trápí. Jednou v noci, když jsem nemohla spát, jsem ho našla v kuchyni, jak sedí u stolu a zírá do tmy. „Petře, já už to nezvládám. Mám pocit, že se dusím. Miluju tě, ale s tvojí mámou pod jednou střechou to nejde.“

Petr si povzdechl. „Já vím. Ale ona nemá kam jít. Táta jí umřel, byt prodali. Chtěla nám pomoct…“

„Ale já tu pomoc necítím. Cítím jen kontrolu a výčitky.“

Ráno jsem se rozhodla jít na procházku sama. Potřebovala jsem si srovnat myšlenky. V parku jsem potkala sousedku Janu. „Ivano, ty vypadáš hrozně unaveně. Děje se něco?“ Rozbrečela jsem se. Všechno jsem jí řekla. Jana mě objala. „Víš, moje tchyně u nás taky bydlela. Bylo to peklo. Ale nakonec jsme si musely sednout a všechno si vyříkat. Jinak bych se zbláznila.“

Doma jsem sebrala odvahu. „Paní Marie, můžeme si promluvit?“ Sedly jsme si ke stolu. Ruce se mi třásly. „Vím, že to myslíte dobře. Ale já potřebuju prostor. Potřebuju cítit, že mi věříte. Že nejsem špatná matka.“

Marie chvíli mlčela. Pak se jí zaleskly oči. „Víš, Ivano, já jsem nikdy neměla nikoho, kdo by mi pomáhal. Všechno jsem zvládala sama. Možná proto mám pocit, že musím všechno kontrolovat. Ale nechci, abys mě nenáviděla.“

Poprvé jsme si opravdu promluvily. Bylo to těžké, ale něco se změnilo. Marie se začala víc ptát, méně radit. Petr byl vděčný. Ale ne všechno bylo růžové. Občas se staré zvyky vrátily. Jednou jsem slyšela, jak Marie v kuchyni šeptá do telefonu: „Ona to pořád neumí. Ale snaží se.“

Naučila jsem se odpouštět. Každý večer jsem se modlila za trpělivost. Někdy jsem brečela do polštáře, jindy jsem se smála s Aničkou. Byly dny, kdy jsem chtěla všechno vzdát. Ale pak jsem si uvědomila, že rodina není o dokonalosti. Je o boji, odpuštění a lásce.

Dnes už s námi Marie nebydlí. Našla si malý byt v paneláku o dvě ulice dál. Chodí k nám na návštěvy, hraje si s Aničkou a občas přinese bábovku. Náš vztah není ideální, ale je upřímnější. A já jsem vděčná, že jsem to nevzdala.

Někdy si v tichu večera kladu otázku: Kolik žen v Česku prožívá totéž? Kolik z nás se bojí říct nahlas, že potřebujeme prostor a respekt? Co byste udělali vy na mém místě?