Mezi penězi a láskou: Příběh o Markétě a panu Váchovi, který rozdělil celou rodinu
„Markéto, už toho mám dost! Copak ti nestačí, že se ti směje celý Jičín?“ křičela na mě máma přes kuchyňský stůl, zatímco táta mlčky zíral do hrnku s kávou. V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale kam? Do náruče pana Vácha, nebo zpátky do bezpečí rodinného domu, kde jsem byla pořád jen ta malá holka?
Bylo mi sedmadvacet a poprvé v životě jsem se cítila opravdu živá. Pan Vácha – Petr – byl muž, kterého byste na ulici přehlédli. Šedivé vlasy, hluboké vrásky kolem očí, ale když se usmál, svět se na chvíli zastavil. Pracoval celý život jako notář a jeho jméno v našem městě znamenalo vážnost i respekt. Jenže já v něm viděla něco víc. Viděla jsem člověka, který mě dokázal rozesmát i rozplakat během jediné minuty.
Naše první setkání bylo náhodné. Potřebovala jsem ověřit podpis na smlouvě o pronájmu bytu. On seděl za stolem v kanceláři plné knih a starých hodin. „Slečno Markéto, vy jste dcera pana Novotného?“ zeptal se tehdy s úsměvem. Přikývla jsem a v tu chvíli jsem měla pocit, že mě zná lépe než vlastní rodiče.
Začali jsme si psát. Nejprve jen kvůli papírům, pak už jen tak. Pozval mě na kávu do kavárny U Anděla. Seděli jsme tam celé hodiny a povídali si o všem možném – o jeho dětství v době normalizace, o mých snech cestovat do Skandinávie, o tom, jak je těžké najít v dnešní době někoho, komu můžete věřit.
Když jsem mu poprvé řekla, že ho mám ráda, rozesmál se: „Markétko, já bych mohl být tvůj dědeček.“
„Ale nejsi,“ odpověděla jsem tiše. „Jsi jediný člověk, u kterého se cítím doma.“
Od té chvíle jsme byli nerozluční. Jenže svět kolem nás nebyl slepý ani hluchý. Sousedky začaly šeptat na chodbách paneláku: „To je ta Novotná? Chodí s tím starým Váchou! Určitě kvůli penězům.“
Moje nejlepší kamarádka Jana mi jednoho večera řekla: „Markéto, jsi normální? Vždyť je mu skoro šedesát! Co z toho máš?“
„Lásku,“ odpověděla jsem.
Jenže láska nestačila. Máma začala být čím dál víc nervózní. Táta se mnou přestal mluvit úplně. Bratr mi napsal dlouhý e-mail plný výčitek: „Ztrapňuješ celou rodinu! Co si o nás lidi pomyslí?“
A pak přišla ta nejhorší rána. Petr dostal infarkt. Volali mi z nemocnice u svaté Anny: „Slečno Novotná, pan Vácha vás chce vidět.“ Seděla jsem u jeho postele a držela ho za ruku.
„Markétko,“ zašeptal slabě, „jestli mě máš opravdu ráda, nenech se zlomit.“
Plakala jsem celou noc. Druhý den za mnou přišla jeho dcera Lucie. „Co tady děláš?“ vyjela na mě hned ve dveřích. „Myslíš si, že dostaneš jeho byt? Nebo peníze? Jsi jen zlatokopka!“
Chtěla jsem jí něco říct, ale slova mi uvízla v krku. Odešla jsem domů a poprvé za celou dobu jsem začala pochybovat. Možná mají všichni pravdu. Možná je to celé špatně.
Ale pak mi Petr napsal dopis. Ručně psaný na žlutém papíře:
„Markétko,
vím, že ti teď není lehko. Ale nikdy jsem nepoznal nikoho jako jsi ty. Dáváš mi sílu žít dál i přes všechny bolesti a strachy. Prosím tě jen o jediné – buď sama sebou a nenech se zlomit tím, co říkají ostatní.
S láskou,
Petr“
Ten dopis jsem si schovala pod polštář a četla ho každou noc před spaním.
Když se Petr uzdravil a vrátil domů, rozhodli jsme se jít spolu na procházku do zámeckého parku. Lidé nás pozorovali jako nějakou atrakci. Někteří se usmívali soucitně, jiní kroutili hlavou.
Jednou jsme potkali moji mámu. Zastavila se před námi a dlouho mlčela.
„Markéto,“ řekla nakonec tiše, „jestli tě tohle dělá šťastnou… tak já už nemám sílu bojovat.“
Objala mě a poprvé po dlouhé době jsem cítila klid.
Ale ne všichni to přijali. Bratr mi přestal psát úplně. Jana se mnou přestala chodit na kafe. A Lucie? Ta mi poslala dopis plný nenávisti: „Nikdy nebudeš součástí naší rodiny.“
Petr mi nabídl společné bydlení. Dlouho jsem váhala – bála jsem se odsouzení i toho, že přijdu o poslední zbytky rodiny.
Nakonec jsem si sbalila kufr a odešla k němu.
Dnes sedím na balkoně jeho bytu s výhledem na náměstí a přemýšlím: Udělala jsem správně? Je lepší žít podle očekávání ostatních, nebo podle vlastního srdce?
Někdy mám strach z budoucnosti – co když Petr onemocní znovu? Co když zůstanu sama? Ale pak si vzpomenu na jeho slova: „Buď sama sebou.“
A tak se ptám vás: Má smysl bojovat za lásku i proti celé rodině? Nebo bych měla raději ustoupit a žít život podle cizích pravidel?