Mezi stíny a nadějí: Strach, který mi vzal klid

„Mami, já už to nevydržím!“ Jana stála ve dveřích, promočená deštěm, oči zarudlé od pláče. Její hlas se třásl a v ruce svírala klíče tak pevně, až jí zbělely klouby. V tu chvíli jsem věděla, že se něco stalo. Že tohle není jen další hádka s Tomášem, jejím manželem.

„Pojď dál, Janičko,“ zašeptala jsem a objala ji. Cítila jsem, jak se celá třese. „Co se stalo?“

Chvíli mlčela, jen tiše vzlykala. Pak ze sebe vypravila: „On… Tomáš mi dnes řekl, že jestli ještě jednou přijdu pozdě domů, tak… že mě zabije.“

Zamrazilo mě. V hlavě mi začaly vířit myšlenky – co když to myslí vážně? Co když už zítra bude pozdě? Jana se mi sesunula do náruče a já cítila její strach i zoufalství. Byla to moje holčička, moje jediná dcera. A já jsem byla bezmocná.

Celou noc jsme nespaly. Jana seděla na gauči, kolena přitisknutá k hrudi, a já jí vařila čaj za čajem. Snažila jsem se ji uklidnit, ale sama jsem měla srdce až v krku. Když se rozednilo, rozhodla jsem se – musíme něco udělat.

„Jani, musíš to nahlásit na policii,“ řekla jsem tiše.

„Mami, on je otec mých dětí… Co když mi je vezme? Co když mi nikdo neuvěří?“

Věděla jsem, že má pravdu. V naší malé vesnici se o všem rychle ví a lidé mají tendenci věřit spíš mužům než ženám. Ale nemohla jsem ji nechat v tom pekle.

Dopoledne jsme šly na policii. Policista, pan Novotný, byl mladý a snažil se být empatický, ale bylo vidět, že je v rozpacích. „Paní Nováková, máte nějaké důkazy? Modřiny? Svědky?“ ptal se.

Jana jen zavrtěla hlavou. „On mě nebije… zatím. Ale vyhrožuje mi.“

„To je těžké,“ povzdechl si Novotný. „Ale sepíšeme to.“

Cestou domů byla Jana tichá. Já jsem v duchu prosila Boha, aby nám pomohl. Večer přišel Tomáš k nám domů. Bouchal na dveře a křičel: „Jano! Otevři! Všechno jsi zničila!“

Schovaly jsme se v ložnici a já držela Janu za ruku. Slyšela jsem její zrychlený dech i tlukot vlastního srdce. Po chvíli Tomáš odešel, ale strach zůstal.

Další dny byly jako zlý sen. Jana chodila do práce s obavami, jestli ji Tomáš nebude čekat před školou, kde učila češtinu. Já jsem se bála otevřít dveře nebo zvednout telefon. Lidé ve vsi začali šeptat – „Prý se u Novákových něco děje…“

Jednou večer přišla na návštěvu moje sestra Alena. „Musíte to řešit! Tohle není normální! Jestli chceš, vezmu Janu i děti k sobě do Brna.“

Jana ale odmítla. „Nechci utíkat. Chci žít normálně.“

Začaly jsme chodit k psycholožce paní Dvořákové do okresního města. Jana tam poprvé nahlas řekla: „Bojím se svého muže.“ Paní Dvořáková jí poradila právničku a pomohla jí napsat žádost o předběžné opatření.

Tomáš mezitím posílal výhružné SMS: „Jestli mi vezmeš děti, zničím tě.“ Jana byla na pokraji zhroucení. Já jsem každou noc klečela u postele a modlila se: „Bože, ochraňuj moji dceru.“

Jednoho rána zazvonil zvonek. Za dveřmi stáli dva policisté: „Paní Nováková? Máme soudní příkaz – pan Tomáš Novák se musí dočasně vystěhovat z bytu.“ Jana se rozplakala úlevou.

Ale ani tím to neskončilo. Tomáš začal šířit po vsi pomluvy – že Jana je hysterka, že ho podváděla, že je špatná matka. Někteří sousedé přestali zdravit nás obě.

Jednou večer jsme seděly s Janou u stolu a ona řekla: „Mami, mám pocit, že už nikdy nebudu šťastná.“

Vzala jsem ji za ruku: „Všechno jednou přebolí. Hlavně že jsi naživu.“

Po měsících soudů a výslechů dostala Jana děti do péče a Tomáš směl děti vídat jen pod dohledem sociální pracovnice. Pomalu jsme začaly znovu dýchat.

Ale jizvy zůstaly – v Janiných očích i v mém srdci. Často si kladu otázku: Udělala jsem pro svou dceru dost? Mohla jsem ji ochránit víc?

Možná právě proto teď píšu svůj příběh – aby žádná jiná matka nemusela prožívat stejný strach a bezmoc jako já.

Někdy večer sedím u okna a dívám se do tmy. Přemýšlím: Kolik žen kolem nás žije ve stínu strachu? A kolik z nich má odvahu říct si o pomoc? Co byste udělali vy na mém místě?