Mezi stíny a nadějí: Strach, který mi vzal klid

„Mami, já už to dál nevydržím!“ Jana stála ve dveřích, promočená deštěm, s rozmazanou řasenkou a třesoucíma se rukama. Její hlas byl zlomený, oči plné hrůzy. V tu chvíli jsem věděla, že se něco stalo. Všechno kolem nás ztichlo, i bouřka za okny se zdála být jen slabým šepotem proti jejímu zoufalství.

„Co ti udělal?“ zeptala jsem se tiše, i když jsem odpověď tušila. Jana se sesunula na gauč a rozplakala se naplno. „Martin… dneska… vyhrožoval mi, že jestli odejdu, už mě nikdy nikdo neuvidí.“

Zamrazilo mě. Martin byl vždycky trochu výbušný, ale nikdy jsem si nepřipouštěla, že by mohl být nebezpečný. Vždyť to byl ten kluk od sousedů, kterého jsme znali od dětství! Ale teď jsem viděla pravdu v Janiných očích – strach, který nešlo předstírat.

Sedla jsem si k ní a objala ji. „Janičko, tady jsi v bezpečí. Nikdo ti neublíží.“ Ale sama jsem tomu sotva věřila. V hlavě mi vířily myšlenky: Co když přijde? Co když nám oběma něco udělá? Měla bych zavolat policii? Nebo jejího otce? Ale ten byl už roky pryč, žil s novou rodinou v Brně a o nás se nezajímal.

Jana se snažila uklidnit, ale každé bouchnutí dveří v domě mě vyděsilo. Celou noc jsem nespala. Seděla jsem u její postele a šeptala modlitby, které mě naučila moje maminka. „Andělíčku, můj strážníčku…“

Ráno jsme šly na policii. Policistka byla mladá, ale chápavá. „Tohle není vaše vina,“ řekla Janě. „Ale musíte být silná. Máte kam jít?“ Přikývla jsem. „Bude u mě.“

Začal kolotoč výslechů, papírování a strachu. Martin nám psal výhružné zprávy, volal v noci a dokonce jednou stál před domem. Policie ho napomenula, ale já věděla, že to nestačí. Každý den jsem žila ve stínu jeho hněvu.

Sousedé si začali šeptat. „Prý ji bije,“ slyšela jsem v obchodě paní Novákovou. „To je dneska běžné,“ odpověděla jí druhá. Cítila jsem stud i vztek – proč se o tom mluví jako o něčem normálním? Proč nikdo neřekne: To je špatně!

Jana byla jako stín sama sebe. Přestala jíst, celé dny jen ležela a dívala se do stropu. Snažila jsem se ji rozptýlit – vařila jsem její oblíbenou kulajdu, pouštěla staré pohádky, ale nic nepomáhalo.

Jednou večer jsem ji našla v koupelně s žiletkou v ruce. „Nechci už žít, mami,“ šeptala. Srdce mi málem prasklo bolestí. Objala jsem ji a plakala s ní. „Janičko, prosím, nevzdávej to! Máš mě… máš nás!“

Začaly jsme chodit k psycholožce paní Dvořákové. Byla laskavá a trpělivá. Jana jí pomalu otevírala své rány – nejen ty od Martina, ale i ty staré z dětství, kdy ji opustil otec.

Jednoho dne přišla Jana z terapie a poprvé po dlouhé době se usmála. „Mami, myslím, že to zvládnu.“ Byla to malá jiskřička naděje v moři temnoty.

Martin mezitím dostal soudní zákaz přiblížení. Nebylo to jednoduché – musely jsme svědčit u soudu, poslouchat jeho lži a urážky. Ale držely jsme spolu.

Začaly jsme znovu žít – pomalu a opatrně. Jana si našla práci v knihovně a já jí byla oporou na každém kroku. Někdy večer sedíme spolu na balkoně a díváme se na hvězdy.

„Myslíš, že už bude dobře?“ ptá se mě někdy Jana.

„Nevím,“ odpovídám upřímně. „Ale věřím, že jsme silnější než dřív.“

Někdy si říkám: Kolik žen kolem nás žije ve strachu? Kolik z nich nikdy nenajde odvahu odejít? A proč je pro tolik lidí jednodušší mlčet než pomoci?

Možná právě proto musím svůj příběh vyprávět dál.

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je možné najít klid po tolika ranách?