Mezi tichem a křikem: Můj život ve stínu Tomášovy kontroly

„Kam jsi dala ten účet za elektřinu, Iveto? Zase jsi něco ztratila, viď?“ Tomášův hlas se nesl kuchyní jako ledová sprcha. Stála jsem u dřezu, ruce se mi třásly, když jsem myla talíře od večeře. Děti byly ještě vzhůru, seděly v obýváku a tiše si kreslily, ale já věděla, že slyší každé slovo.

„Já… dala jsem ho do šuplíku, jako vždycky,“ odpověděla jsem tiše, ale v duchu jsem si byla jistá, že jsem účet opravdu uložila tam, kam patří. Tomáš ke mně přistoupil blíž, jeho stín padl na mou postavu. „Všechno musíš dělat špatně. Kdybys nebyla tak neschopná, nemusel bych tě pořád kontrolovat.“ Jeho slova mě bodala hlouběji než jakýkoli fyzický úder.

Dvanáct let. Dvanáct let života ve stínu člověka, který mě miloval jen tehdy, když jsem byla tichá a poslušná. Na začátku byl Tomáš jiný – pozorný, vtipný, ochotný pomoci. Ale jakmile jsme se vzali a narodila se nám první dcera Klárka, začal se měnit. Nejprve to byly drobnosti – poznámky o tom, jak vařím nebo jak uklízím. Pak přišly zákazy: „Nejezdi k mamince tak často, potřebuju tě doma.“ „Proč bys měla chodit na kávu s kolegyněmi? Máš rodinu.“

Peníze byly vždy jeho. Já dostávala jen tolik, kolik uznal za vhodné. Každý nákup musel být schválený. Když jsem jednou koupila Klárce nové boty bez jeho vědomí, tři dny se mnou nemluvil a večer mi vyčetl, že rozhazuju peníze za zbytečnosti. „Děti nepotřebují tolik věcí. Ty jim akorát kazíš charakter,“ řekl tehdy.

Nejhorší bylo to ticho mezi námi. Ticho po hádkách, ticho po jeho výčitkách. Ticho, které mě dusilo víc než jeho křik. Děti se naučily chodit po špičkách, když byl doma. Syn Matěj se jednou rozplakal jen proto, že mu spadla sklenička na zem. Tomáš ho seřval tak, že se malý ještě týden bál přijít do kuchyně.

Jednou v noci jsem seděla na balkoně a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem, jestli je tohle opravdu život, který jsem si vysnila. Vzpomněla jsem si na svou maminku – silnou ženu, která mě učila nebát se říct svůj názor. A já? Já už roky mlčím.

„Mami, proč jsi smutná?“ zeptala se mě jednou Klárka potichu, když jsme spolu skládaly prádlo. Podívala jsem se jí do očí a viděla v nich stejný strach, jaký jsem cítila já. „Nejsem smutná,“ zalhala jsem. Ale ona věděla své.

Jednoho dne přišel zlom. Tomáš přišel domů rozčílený z práce a začal mi vyčítat nepořádek v bytě. Děti byly u babičky. Křičel na mě tak dlouho, až jsem se rozplakala. Najednou mi vrazil facku. Byla to první rána za celých dvanáct let – a zároveň poslední kapka.

Ten večer jsem sbalila pár věcí do tašky a odešla k mamince. Děti jsem vzala s sebou. Celou cestu tramvají jsem brečela – ne kvůli bolesti na tváři, ale kvůli bolesti v duši. Maminka mě objala a řekla: „Konečně ses rozhodla žít.“

Začalo nové období – období strachu i naděje zároveň. Tomáš mi volal každý den, posílal výhružné zprávy: „Bez peněz dlouho nevydržíš.“ „Děti patří mně.“ Ale já už nechtěla zpátky.

Začala jsem pracovat jako prodavačka v malém obchodě na rohu ulice. Peněz bylo málo, ale poprvé po letech jsem mohla rozhodovat sama za sebe. Děti byly šťastnější – Matěj začal znovu zpívat a Klárka si našla kamarádku ve škole.

Jednou večer jsme seděli s maminkou u čaje a ona se mě zeptala: „Nelituješ toho?“ Podívala jsem se na spící děti a odpověděla: „Ne. Poprvé po letech mám pocit, že žiju.“

Ale někdy mě přepadne strach – co když Tomáš splní své výhrůžky? Co když mi děti vezme? Co když selžu?

A tak tu sedím u okna a dívám se do tmy. Přemýšlím: Kolik žen kolem mě žije stejný příběh? Kolik z nás mlčí kvůli dětem nebo strachu? A kdy konečně najdeme odvahu říct dost?

Možná je čas začít mluvit nahlas. Možná je čas přestat se bát.

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je správné odejít kvůli dětem – nebo kvůli sobě?