Mezi třemi bratry: Když je můj muž jedinou oporou své matky

„Proč zase já? Proč nikdy nepřijdou oni?“ šeptám si v duchu, zatímco pomáhám paní Novotné vstát z postele. Je půl šesté ráno, venku ještě tma, a já už cítím tíhu dne, který mě čeká. Petr, můj muž, spí vedle v pokoji, unavený po noční směně v pivovaru. Jeho bratři – Tomáš a Lukáš – spí klidně ve svých pokojích, aniž by je napadlo, že by mohli vstát a pomoci vlastní matce.

„Klárko, promiň, že tě zase budím,“ zašeptá paní Novotná slabým hlasem. „Ale já už sama nemůžu.“

„To je v pořádku, paní Novotná,“ odpovím tiše a snažím se skrýt únavu i frustraci. Vím, že za to nemůže. Ale vím taky, že tahle situace mě ničí. Každý den stejný kolotoč: práce, domácnost, péče o tchyni. A Petr? Ten se snaží, co může, ale jeho bratři jako by byli slepí a hluší.

Vzpomínám si na včerejší večer. Seděli jsme všichni u stolu – já, Petr, Tomáš, Lukáš a jejich matka. „Měli bychom se domluvit na rozdělení péče,“ navrhla jsem opatrně. Tomáš zvedl oči od telefonu: „Já mám práci do noci, to nejde.“ Lukáš jen pokrčil rameny: „Já bych rád pomohl, ale mám teď těžké období.“

Petr sevřel ruku v pěst pod stolem. Viděla jsem v jeho očích vztek i bezmoc. „Vždyť tu nejsme sami,“ řekl tiše. „Máma je i vaše.“

Tomáš se zasmál: „Ale ty jsi přece nejstarší. To je tvoje povinnost.“

Ta slova mě bodla do srdce. Povinnost? Kde je láska? Kde je rodina? Proč to všechno leží jen na nás?

Dny plynou a situace se nemění. Petr je čím dál unavenější. Přichází domů pozdě večer, někdy až po půlnoci. Já mezitím vařím, peru a starám se o jeho matku. Někdy mám pocit, že jsem tu jen služka. Snažím se být silná kvůli Petrovi – vím, jak ho to bolí.

Jednoho dne přijde Petr domů dřív než obvykle. Sedne si ke mně do kuchyně a mlčí. „Co se stalo?“ zeptám se opatrně.

„Dostal jsem výpověď,“ řekne tiše.

Zamrazí mě. „Co budeme dělat?“

Petr pokrčí rameny. „Nevím. Ale jedno vím jistě – Tomáš a Lukáš nám nepomůžou.“

Ten večer sedíme dlouho v tichu. Přemýšlím o tom, jak jsme se sem dostali. Když jsme se brali, slibovali jsme si lásku a podporu v dobrém i zlém. Ale na tohle nás nikdo nepřipravil.

Další ráno přijde Tomáš do kuchyně. „Hele, slyšel jsem, že jsi přišel o práci,“ řekne Petrovi bez špetky soucitu.

„Jo,“ odpoví Petr stroze.

Tomáš si nalije kávu a pokračuje: „Tak aspoň budeš mít víc času na mámu.“

V tu chvíli mi dojdou slova. Jak může být někdo tak bezcitný? Petr vstane od stolu a odejde ven. Já tam zůstanu stát s hrnkem v ruce a slzami v očích.

Večer sedíme s Petrem na zahradě. „Kláro, já už nemůžu,“ řekne zlomeně. „Mám pocit, že všechno je na mně. Že kdybych tu nebyl, nikdo by si mámy ani nevšiml.“

Pohladím ho po ruce. „Nejsi v tom sám,“ zašeptám.

Ale uvnitř cítím stejnou bezmoc jako on.

Jednoho dne paní Novotná upadne v koupelně. Slyším její výkřik a běžím za ní. Pomáhám jí vstát a volám Petra i jeho bratry. Přiběhne jen Petr.

„Kde jsou ti dva?“ ptá se zadýchaně.

„Nevím,“ odpovím zoufale.

Později zjistíme, že Tomáš odešel na fotbal a Lukáš je u přítelkyně.

Tohle je poslední kapka. Večer svoláme rodinnou poradu.

„Takhle to dál nejde,“ začne Petr pevně. „Máma potřebuje péči a my dva to sami nezvládneme.“

Tomáš protočí oči: „Tak ji dejte do domova důchodců.“

Lukáš přikývne: „To dělají všichni.“

Petr vstane od stolu: „Tohle nikdy neudělám.“

Já cítím slzy vzteku i smutku. Proč je pro ně vlastní matka jen přítěž?

Dny plynou dál ve stejném rytmu – my dva s Petrem táhneme všechno sami. Peněz ubývá, únava roste a napětí mezi námi všemi houstne jako mlha nad řekou Berounkou.

Jednou večer sedím sama v kuchyni a přemýšlím: Je správné obětovat vlastní život pro někoho jiného? Kde končí povinnost a začíná vykořisťování? A proč rodina znamená pro každého něco jiného?

Možná bych měla být tvrdší. Možná bych měla odejít. Ale co by bylo s Petrem? Co by bylo s jeho matkou?

„Ještě chvíli vydržím,“ šeptám do ticha.

Ale jak dlouho ještě? A kde najít sílu, když ji nikdo jiný nechce hledat?

Co byste dělali vy na mém místě? Je správné nést tíhu rodiny jen na svých bedrech? Nebo je čas myslet i na sebe?