„Miláčku, jsem v Brně a děti jsou u babičky. Prosím, odpusť mi a pochop mě!“

„Martine, jsem v Brně. Děti jsou u tvojí mámy. Prosím, odpusť mi a pochop mě.“ Odeslala jsem zprávu a srdce mi bušilo až v krku. Seděla jsem na lavičce před hlavním nádražím, v ruce kelímek s kávou, která už dávno vystydla. Déšť bubnoval do střechy zastávky a já poprvé po letech cítila něco jako úlevu – i když jen na okamžik.

Všechno začalo už dávno, ale poslední kapka přišla včera večer. „Mami, kde mám ponožky?“ křičel Honzík z chodby. „Mami, já mám hlad!“ volala Anička z obýváku. Martin seděl u televize, ponořený do zpráv, a ani se neotočil. „Můžeš mi podat pivo?“ houkl na mě přes rameno. V tu chvíli jsem měla chuť křičet, rozbít talíř nebo prostě zmizet. Místo toho jsem jen tiše posbírala ponožky, ohřála večeři a podala Martinovi pivo. V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se a v hlavě mi běžely myšlenky jako splašené vlaky.

Ráno jsem vstala dřív než všichni ostatní. Zabalila dětem věci, připravila snídani a napsala krátký vzkaz: „Děti jsou u babičky. Potřebuju čas pro sebe.“ Pak jsem si sbalila batoh, vzala peněženku a vyrazila na nádraží. Vlak do Brna odjížděl za dvacet minut.

Cestou jsem přemýšlela o všem, co mě sem dovedlo. O tom, jak jsem kdysi byla plná snů – chtěla jsem být malířkou, cestovat po světě, psát knížky. Ale pak přišel Martin, svatba, děti… A najednou byl můj život jen nekonečný kolotoč povinností. Každý den stejný: vstát, připravit snídani, obléct děti, odvést je do školy, uklidit byt, nakoupit, uvařit oběd, vyzvednout děti, udělat úkoly, večeře… A večer už jsem byla tak unavená, že jsem sotva stihla přečíst pár stránek knížky.

V Brně jsem zamířila do kavárny na Jakubském náměstí. Seděla jsem tam celé dopoledne a poprvé po letech jen tak koukala z okna. Pozorovala jsem lidi – mladé páry, studenty s notebooky, staré paní s taškami z trhu. Najednou mi došlo, že každý z nich má svůj příběh. A já? Kde je ten můj?

Telefon mi vibroval v kapse. Martin volal už potřetí. Nezvedla jsem to. Místo toho jsem napsala kamarádce Lence: „Jsem v Brně. Potřebuju mluvit.“ Lenka přijela za půl hodiny. Objala mě a já se rozbrečela jako malá holka.

„Víš, že tě chápu,“ řekla tiše. „Taky jsem si tím prošla. Ale nikdy jsem nenašla odvahu odejít.“

„Já už nemůžu dál,“ vzlykala jsem. „Jsem jen služka. Nikdo si neváží toho, co dělám. Děti mě berou jako samozřejmost, Martin taky… Já už ani nevím, kdo vlastně jsem.“

Lenka mě vzala k sobě domů. Uvařily jsme si čaj a povídaly dlouho do noci. Vyprávěla mi o svém rozvodu, o tom, jak těžké bylo začít znovu – ale taky o tom, jak se jí ulevilo, když konečně mohla být sama sebou.

Druhý den ráno mi přišla zpráva od Martina: „Prosím vrať se domů. Děti tě potřebují.“

Dlouho jsem na ni koukala a nevěděla, co odpovědět. Potřebují mě? Nebo potřebují jen někoho, kdo jim bude vařit a uklízet? Zavolala jsem mámě.

„Mami,“ začala jsem opatrně, „co bys dělala na mém místě?“

Chvíli bylo ticho. Pak máma řekla: „Já bych nikdy neměla odvahu odejít. Ale možná právě proto jsem byla celý život nešťastná.“

Ta slova mě zasáhla víc než cokoliv jiného.

Další dny jsem strávila procházkami po Brně a přemýšlením o svém životě. Navštívila jsem starou galerii na Veveří, kde jsem kdysi vystavovala své obrazy jako studentka. Seděla jsem tam před jedním svým starým plátnem a poprvé po letech cítila hrdost na to, co jsem dokázala.

Večer mi volal Honzík: „Mami, kdy se vrátíš?“ Jeho hlas byl nejistý a smutný.

„Brzy,“ odpověděla jsem tiše. „Ale musím ještě něco vyřešit.“

Začala jsem psát deník – každý den pár řádků o tom, co cítím a co chci změnit. Pomalu se ve mně rodila odvaha říct Martinovi všechno na rovinu.

Po týdnu jsem se vrátila domů. Děti mě objaly tak silně, až mi vyhrkly slzy do očí. Martin stál v kuchyni a vypadal nejistě.

„Musíme si promluvit,“ řekla jsem pevně.

Sedli jsme si ke stolu a já mu řekla všechno – o svém vyčerpání, o pocitu samozřejmosti i o tom, že potřebuji víc než jen být matkou a manželkou.

Martin mlčel dlouho. Pak řekl: „Já… já nevěděl, že je to tak zlé.“

„To je právě ono,“ odpověděla jsem smutně. „Nikdo se mě nikdy nezeptal, jak se cítím.“

Nevím, jak to dopadne dál. Možná se nám podaří najít cestu zpátky k sobě – nebo možná ne. Ale jedno vím jistě: už nikdy nezapomenu na to, kdo vlastně jsem.

Někdy si říkám – kolik žen kolem nás žije stejný příběh? Kolik z nás má odvahu říct dost? A proč je tak těžké přiznat si vlastní potřeby?