Milionář v utajení: Co jsem zjistil u pokladny číslo čtyři v mém vlastním obchodě?

„Pane Nováku, opravdu si myslíte, že tohle je fér?“ ozvalo se za mnou, když jsem stál v uličce mezi regály s pečivem. Otočil jsem se a spatřil Martinu, mou dlouholetou vedoucí směny. Její hlas byl tichý, ale v očích jí hořel vztek. V ruce držela papíry s rozpisem směn a já si v tu chvíli uvědomil, že jsem už dávno přestal být tím majitelem, kterého zaměstnanci znají a respektují.

Ten den jsem do svého supermarketu na okraji Brna přišel poprvé po několika měsících. Vždycky jsem byl ten „neviditelný“ majitel – peníze mi vydělávaly jiné ruce a já se věnoval investicím, golfu a dovoleným. Ale něco mě ten den táhlo zpátky. Možná to byla nuda, možná výčitky svědomí, možná jen zvědavost.

Procházel jsem mezi regály a sledoval zákazníky i zaměstnance. Všechno vypadalo normálně – až na pokladnu číslo čtyři. Tam seděla mladá žena, kterou jsem neznal. Byla bledá, pod očima měla kruhy a její pohyby byly pomalé, jako by ji každé namarkování rohlíku stálo obrovské úsilí. Přesto se na každého zákazníka usmívala a snažila se být milá.

Zastavil jsem se opodál a pozoroval ji. Najednou k ní přišla starší paní s dítětem. „Prosím vás, mohla byste mi tohle rozměnit? Nemám na chleba,“ řekla tiše. Pokladní se rozhlédla, pak sáhla do své kabelky pod pultem a podala ženě dvacetikorunu. „Vezměte si to, paní Novotná. Dneska je to na mě.“

Zarazilo mě to. Proč by někdo dával ze svého peníze cizím lidem? A proč jsem o téhle ženě nikdy neslyšel? Vždyť jsem majitel! Rozhodl jsem se zůstat déle a sledovat ji.

Během další hodiny jsem viděl, jak pomáhá starému pánovi s těžkým nákupem, jak trpělivě vysvětluje mladému klukovi z Ukrajiny, jak funguje platební terminál, a jak se usmívá na každého, i když jí bylo očividně mizerně.

Po směně jsem ji zastavil u šaten. „Dobrý den, já jsem Tomáš Novák… majitel obchodu,“ představil jsem se rozpačitě. Lekla se a sklopila oči.

„Já vím… omlouvám se, jestli jsem něco udělala špatně,“ řekla tiše.

„Naopak,“ odpověděl jsem rychle. „Chtěl bych vám poděkovat za to, co děláte pro zákazníky. Ale zajímalo by mě… proč jste dnes dala peníze té paní?“

Zhluboka se nadechla. „Mám dvě děti a manžela po úrazu. Žijeme z ruky do pusy. Vím, jaké to je nemít na chleba. Když můžu pomoct, udělám to.“

V tu chvíli mi došlo, jak málo vím o lidech, kteří pro mě pracují. Vždycky jsem řešil jen čísla – tržby, náklady, marže. Nikdy mě nenapadlo zajímat se o jejich životy.

Začal jsem chodit do obchodu častěji. Sledoval jsem Martinu i ostatní zaměstnance. Zjistil jsem, že většina z nich žije od výplaty k výplatě, že mají nemocné děti nebo rodiče v domově důchodců, že si nemůžou dovolit ani týden dovolené u Mácháče.

Jednoho dne za mnou přišla Martina s prosbou: „Tomáši, můžeme si promluvit? Lidi jsou unavení. Pracují přesčasy za pár korun navíc. Někteří mají dvě práce. Nešlo by něco změnit?“

Seděli jsme spolu v kanceláři dlouho do noci. Poprvé za dlouhá léta jsem opravdu naslouchal. Dozvěděl jsem se o šikaně od některých zákazníků, o neustálém stresu z kontrol a o tom, jak moc by jim pomohlo pár tisíc navíc nebo lepší pracovní podmínky.

Začal jsem jednat – zvýšil jsem mzdy, zavedl bonusy za loajalitu a umožnil flexibilnější směny pro matky s dětmi. Někteří kolegové podnikatelé mě měli za blázna – prý přijdu o zisk. Ale já poprvé v životě cítil smysl své práce.

Jednoho večera mi doma zazvonil telefon. Byla to pokladní z čísla čtyři – Jana. Plakala do telefonu: „Děkuju vám… díky tomu přídavku můžu zaplatit synovi školní výlet.“

Seděl jsem v kuchyni a díval se z okna na noční Brno. Uvědomil jsem si, že peníze nejsou všechno. Že skutečné bohatství je v lidech kolem nás.

Dnes už nejsem jen milionářem na papíře – snažím se být člověkem pro lidi kolem sebe.

A někdy si kladu otázku: Kolik toho vlastně víme o těch, kteří pro nás pracují? A kolik bychom mohli změnit, kdybychom jim naslouchali?