Minuta zpoždění, večeře v tahu: Život pod hodinami mé tchyně

„Je půl šesté! Kde jsi byla?“ ozvalo se z kuchyně dřív, než jsem stihla sundat boty. Tchyně stála u stolu s rukama v bok, pohled ostrý jako nůž. „Večeře je v pět! To už bys mohla vědět.“

Ztuhla jsem ve dveřích. V práci se to protáhlo, tramvaj měla zpoždění a já běžela domů s nadějí, že si aspoň sednu ke stolu s rodinou. Místo toho mě čekal studený pohled a prázdný talíř. Manžel Petr seděl u stolu a mlčel. V očích měl omluvu, ale neodvážil se říct jediné slovo.

„Promiňte, měla jsem poradu,“ zamumlala jsem a snažila se nevypadat zoufale. Tchyně jen mávla rukou. „To je pořád dokola. Když neumíš přijít včas, nebudeš jíst.“

Ten večer jsem šla spát hladová. V hlavě mi běžely myšlenky jako splašené koně. Jak jsem se sem dostala? Proč jsem souhlasila s tím, že se nastěhujeme k Petrovi rodičům? Bylo to jen na chvíli, než našetříme na vlastní byt. Ale už to byly tři roky a já měla pocit, že se topím.

Každý den měl přesný řád: snídaně v sedm, oběd ve dvanáct, večeře v pět. Kdo nestihne, má smůlu. Tchyně byla bývalá učitelka a její domácnost fungovala jako škola – všechno podle rozvrhu, všechno pod kontrolou. Jenže já nejsem dítě.

Jednou v sobotu ráno jsem si dovolila přispat. Bylo osm, když jsem přišla do kuchyně. Tchyně už uklízela stůl. „Snídaně byla v sedm,“ oznámila mi bez emocí. „Máš si nastavit budík.“

Petr se na mě podíval s lítostí. „Mám ti udělat čaj?“ zašeptal. Jen jsem zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem být ta, kvůli které bude mít doma hádku.

Začala jsem si připadat jako vetřelec ve vlastním domově. Každý den jsem žila ve strachu, že něco pokazím – přijdu pozdě, zapomenu utřít prach, nechám hrnek ve dřezu. Tchyně měla oči všude a její poznámky byly jako drobné jehly: „Takhle se to u nás nedělá.“ „U nás se po sobě uklízí.“ „U nás se chodí spát v deset.“

Jednou večer jsem seděla v koupelně a brečela do ručníku. Chtěla jsem domů – ale kde byl můj domov? Byla to garsonka, kterou jsme museli opustit kvůli hypotéce? Nebo tenhle dům plný pravidel a ticha?

Začala jsem být nervózní i v práci. Kolegové si všimli, že jsem podrážděná a unavená. Jednou mi Jana z kanceláře položila ruku na rameno: „Lucko, jsi v pořádku?“ Skoro jsem se rozbrečela.

Doma to bylo čím dál horší. Tchyně začala komentovat i to, co vařím: „Tohle není jídlo pro chlapa.“ „Petr má rád svíčkovou, ne ty tvoje saláty.“ Petr mlčel. Vždycky mlčel.

Jednou večer jsem přišla domů o deset minut později – tramvaj stála kvůli nehodě. Večeře byla pryč. Tchyně seděla u televize a ani se na mě nepodívala. Šla jsem do kuchyně a našla jen špinavé hrnce ve dřezu.

„Mami, nemohla bys Lucce nechat aspoň talíř?“ ozval se Petr tiše.

„Kdo neumí přijít včas, nemá hlad,“ odsekla tchyně.

Ten večer jsme se s Petrem pohádali. „Proč jí to dovoluješ?“ vybuchla jsem. „Proč mě nikdy nebráníš?“

Petr jen pokrčil rameny: „To je prostě máma. Je to její dům.“

„A co já? Jsem tu jen host? Nebo tvoje žena?“

Mlčel.

Začala jsem chodit po večerech ven – jen abych nemusela být doma. Procházela jsem se po sídlišti a dívala se do oken cizích bytů, kde lidé seděli spolu u stolu a smáli se. Připadala jsem si jako duch.

Jednou jsem potkala sousedku paní Novotnou na chodbě.

„Lucko, vy jste nějaká pohublá,“ poznamenala starostlivě.

Usmála jsem se: „To víte, doma je pořád co dělat.“

Ale uvnitř mě to bolelo.

Začala jsem psát deník – jediný prostor, kde jsem mohla být sama sebou. Psala jsem o tom, jak mi chybí máma, která mi vždycky schovala porci večeře do mikrovlnky, když jsem přišla pozdě z tréninku. O tom, jak mi chybí smích u stolu a pocit bezpečí.

Jednoho dne mi volala máma: „Lucko, přijď na oběd.“

Seděla jsem u ní v kuchyni a jedla polévku s domácími nudlemi. Najednou mi tekly slzy po tvářích.

„Co se děje?“ zeptala se máma tiše.

Všechno ze mě vypadlo – pravidla, hlad, samota.

Máma mě objala: „Musíš si říct o své místo. Jinak tě tam nikdy nevezmou.“

Cestou domů jsem přemýšlela nad jejími slovy.

Večer jsem si sedla s Petrem do obýváku.

„Petře, takhle už to dál nejde,“ začala jsem tiše. „Buď najdeme vlastní byt, nebo… nebo nevím.“

Petr zbledl: „Ale kde vezmeme peníze?“

„Radši budu jíst rohlík na lavičce než žít bez úcty,“ řekla jsem napůl žertem, napůl vážně.

Dlouho jsme mlčeli.

Druhý den ráno mě čekal na stole talíř s houskou a lístek: „Promiň.“ Nevěděla jsem, jestli ho napsal Petr nebo tchyně – ale poprvé po dlouhé době mi bylo lehčeji.

Začali jsme s Petrem hledat podnájem. Nebylo to snadné – ceny byly vysoké a peněz málo. Ale každý inzerát byl jako malý krok ke svobodě.

Tchyně byla odměřená, ale už mě nepeskovala za každou minutu zpoždění. Možná pochopila, že když člověk žije jen podle cizích hodin, ztratí sám sebe.

Dnes už máme malý byt na okraji Prahy. Není dokonalý – někdy nám teče do koupelny a topení zlobí – ale je náš.

Občas si vzpomenu na ty tiché večery u tchyně a ptám se sama sebe: Kolik lidí žije v domě plném pravidel a přitom je jim tam cizí? A kolik z nás má odvahu říct: „Takhle už ne!“?