Mistryně vlastního neštěstí: Jak si Marie sama zavařila

„Tohle už není normální, Marie! Proč jsi zase volala do školky a ptala se, jestli je Adam opravdu nemocný?“ křičela jsem na ni přes kuchyňský stůl, zatímco ona si klidně míchala kávu, jako by se nic nedělo. V očích měla ten známý výraz nevinnosti, který mě vždycky dokázal vytočit do běla.

„Jano, já mám jen strach o svého vnuka. Ty jsi pořád v práci, nikdy nevíš, co se děje. Já to musím hlídat,“ odpověděla ledově klidně a upřeně se mi zadívala do očí. V tu chvíli jsem měla chuť rozbít hrnek o zeď. Ale ovládla jsem se. Už tolikrát jsem byla svědkem toho, jak Marie dokáže z obyčejné situace udělat drama hodné televizní telenovely.

Marie je moje tchyně. Žije s námi už třetím rokem, od té doby, co jí zemřel manžel. Můj muž Petr ji k nám vzal z dobrého srdce – prý aby nebyla sama. Jenže já jsem od začátku tušila, že to nebude jednoduché. Marie je typ člověka, který si sám vyrábí problémy a pak je řeší tak složitě, že nakonec obviní všechny kolem sebe z toho, že jí nerozumí nebo ji nemají rádi.

Začalo to nenápadně. Tu a tam nějaká poznámka o tom, že Adam má moc krátké kalhoty, že Petr by měl víc jíst zeleninu, že já moc pracuju a málo peču. Snažila jsem se to přecházet. Ale pak začala volat do školky a ptát se učitelek na věci, které jsem jí už dávno řekla. Začala si stěžovat sousedkám, že ji doma nikdo neposlouchá. A když jsem jí jednou řekla, aby nám do výchovy Adama nemluvila, urazila se na týden a nepromluvila se mnou ani slovo.

Petr byl mezi námi jako mezi dvěma mlýnskými kameny. „Jani, prosím tě, buď na mámu hodná. Ona to myslí dobře,“ říkal mi večer v ložnici, když jsem mu zoufale vyprávěla o dalším Mariině výstupu. Jenže já už nemohla dál předstírat, že je všechno v pořádku.

Jednoho dne přišla Marie s tím, že našla Adamovi lepší školku. Prý tam mají zdravější jídlo a víc aktivit. Oznámila mi to u večeře před Petrem a Adamem, jako by to byla hotová věc. „Já už jsem tam dneska byla a domluvila mu místo. Zítra tam půjdeme na prohlídku,“ řekla s vítězoslavným úsměvem.

„Marie! To snad nemyslíš vážně! My jsme spokojení tam, kde je,“ vybuchla jsem. Petr jen mlčel a díval se do talíře. Adam začal brečet, protože nesnáší změny.

To byl zlomový okamžik. Všechno ve mně prasklo. „Už toho mám dost! Tohle není tvoje domácnost! Přestaneš nám organizovat život!“ křičela jsem a slzy mi tekly po tvářích.

Marie vstala od stolu, uražená až do morku kostí. „Tak dobře! Když mě tady nechcete, půjdu pryč! Nikdo mě nikdy neměl rád!“ vykřikla a zabouchla za sebou dveře do svého pokoje.

Následující dny byly jako v mlze. Marie s námi nemluvila, Petr byl nešťastný a já měla výčitky svědomí. Ale zároveň jsem cítila úlevu – konečně někdo řekl nahlas to, co jsme všichni cítili.

Jenže Marie se nevzdala tak snadno. Začala volat své sestře Aleně a vyprávět jí o tom, jak ji doma týráme. Alena pak volala Petrovi a vyčítala mu, že nechává matku trpět. Sousedky si začaly šeptat na chodbě a já měla pocit, že mě všichni soudí.

Jednou večer jsem slyšela Marii plakat za dveřmi jejího pokoje. Chtěla jsem za ní jít, obejmout ji a říct jí, že ji máme rádi – ale zároveň jsem věděla, že by to zase obrátila proti mně.

Petr byl zoufalý: „Jani, já už nevím co dělat. Máma byla vždycky taková… Všechno musí být podle ní. Ale teď je to horší než kdy dřív.“

Začali jsme chodit na rodinnou terapii. Tam Marie poprvé přiznala, že má strach ze samoty a že se bojí být zbytečná. Ale místo aby přijala naši pomoc a lásku, začala obviňovat terapeuta z toho, že jí nerozumí.

Všichni jsme byli unavení. Adam měl noční můry a začal koktat. Já jsem byla na pokraji zhroucení a Petr zvažoval, že matku odveze zpět do jejího bytu v paneláku na druhém konci města.

Jednoho dne Marie opravdu odešla. Sbalila si věci a bez slova zmizela. Zůstalo po ní ticho – ale i prázdnota.

Dnes je to půl roku od jejího odchodu. Petr za ní občas zajde, Adam ji vidí jednou za měsíc. Já mám konečně klid – ale někdy si říkám: Udělali jsme pro ni dost? Nebo jsme jen podlehli jejím hrám? A může se člověk vůbec změnit, když celý život utíká před vlastními démony?

Možná bych měla být vděčná za klidné večery bez hádek… Ale někdy mi chybí i ten chaos – protože byl alespoň důkazem toho, že jsme rodina.

Co myslíte vy? Dá se vůbec prolomit kruh viny a nepochopení v rodině? Nebo jsme odsouzeni opakovat stejné chyby pořád dokola?