Modlitba v nemocničním tichu: Jak mě víra držela nad vodou, když se Jana prala o život

„Pane Novotný, musíte počkat tady,“ řekla mi sestra a zavřela dveře operačního sálu. Zůstal jsem stát na chodbě, v ruce svíral Janinu kabelku, jako by v ní bylo všechno, co mi z ní zbylo. Srdce mi bušilo až v krku, žaludek jsem měl sevřený a v hlavě mi dunělo jediné: Co když ji už nikdy neuvidím?

Sedl jsem si na tu studenou plastovou židli, která byla stejně nepohodlná jako moje myšlenky. Všude kolem ticho, jen občas prošla sestra nebo se ozval tlumený hlas z interkomu. Z kapsy jsem vytáhl růženec, který mi kdysi dala babička. Nikdy jsem nebyl extra věřící, ale v tu chvíli jsem se modlil, jak jsem jen uměl. „Prosím, Bože, nenech ji odejít. Ještě není čas. Ještě máme tolik plánů.“

Vzpomínky se mi v hlavě střídaly jako obrázky v kině. První rande s Janou v kavárně na náměstí, její smích, když jsem jí omylem polil kávou šaty. Naše svatba v malém kostelíku v Poděbradech, kde jsme si slíbili, že spolu zvládneme všechno. A pak ty roky, kdy jsme se snažili o dítě a pořád to nešlo. Kolikrát jsme se hádali, kolikrát jsme plakali, ale nikdy jsme se nevzdali. A teď, když jsme konečně čekali malou Aničku, leží Jana na sále a já nevím, jestli ji ještě někdy obejmu.

Dveře se otevřely a vyšel lékař. „Pane Novotný, děláme, co můžeme. Je to vážné, ale nevzdáváme to.“ Jeho hlas byl klidný, ale v očích měl únavu. Přikývl jsem, ale v hlavě mi hučelo. Vstal jsem a začal chodit po chodbě sem a tam. Vzpomněl jsem si na poslední hádku s Janou, kdy jsem jí vyčítal, že moc pracuje a málo odpočívá. „Kdybys víc myslela na sebe, nebyla bys teď tady,“ zašeptal jsem do prázdna a slzy mi stékaly po tváři.

Najednou se vedle mě posadila starší paní. „Čekáte na někoho?“ zeptala se tiše. Přikývl jsem. „Moje žena… je na sále.“

„Já tu čekám na vnuka. Už je to potřetí tento měsíc. Člověk si zvykne na všechno, i na strach,“ řekla a pohladila mě po ruce. „Víte, já se vždycky modlím. Ne proto, že bych věřila, že to všechno změní, ale protože mi to dává sílu vydržet.“

Přikývl jsem. „Já se taky modlím. Ale bojím se, že to nestačí.“

„Někdy stačí jen vydržet. A věřit, že to má nějaký smysl,“ usmála se smutně.

Čas se vlekl. Znovu a znovu jsem si v duchu opakoval modlitby, které jsem kdysi slyšel v dětství. Vzpomněl jsem si na maminku, jak mě učila otčenáš, když jsem měl strach ze tmy. Teď jsem měl strach z toho nejhoršího.

Po několika hodinách se dveře znovu otevřely. Tentokrát vyšla mladá doktorka. „Pane Novotný, operace se povedla. Vaše žena je stabilizovaná, ale bude to ještě boj. Můžete za ní na chvíli jít.“

Srdce mi poskočilo. Prošel jsem chodbou, která mi připadala nekonečná, až k posteli, kde ležela Jana, bledá, s hadičkami a přístroji kolem. Chytil jsem ji za ruku. „Jani, jsem tady. Slyšíš mě?“ Otevřela oči a slabě se usmála. „Neboj se, všechno bude dobré,“ zašeptala.

V tu chvíli jsem věděl, že i když jsme na dně, máme ještě naději. A že víra není jen o Bohu, ale i o tom, že člověk nevzdá sám sebe ani toho druhého.

Když jsem pak seděl u její postele a držel ji za ruku, přemýšlel jsem, kolik lidí kolem mě prožívá podobné chvíle. Kolik z nás hledá sílu v modlitbě, ve vzpomínkách, v naději, když už nezbývá nic jiného. A jestli je to slabost, nebo naopak největší odvaha.

Možná bych se měl ptát: Co byste dělali vy, kdyby vám osud vzal všechno, na čem vám záleží? Má víra ještě místo v dnešním světě, nebo jsme na všechno sami?