Moje dcera přestala odpovídat na telefon. Když jsem ji našla, zůstala jsem stát v šoku nad tím, co jsem viděla na jejích rukou.

„Jano! Jano, otevři mi! Prosím tě, ozvi se!“ bušila jsem na dveře starého domku na kraji vesnice, kde moje dcera poslední rok žila se svým mužem Petrem. Vzduch byl těžký, ticho kolem mě až nepřirozené. Srdce mi bušilo až v krku. Už týden nezvedala telefon. Každý den jsem volala, psala zprávy, ale odpověď žádná. Vždyť jsme si volaly skoro denně! Něco bylo špatně.

Dveře se konečně pootevřely. Jana stála ve stínu, oči zarudlé a tvář bledá. „Mami… promiň, že jsem se neozvala,“ zašeptala. Chtěla jsem ji obejmout, ale zarazila mě – ruce měla schované za zády.

„Janičko, co se děje? Proč jsi mi nezvedala telefon?“ ptala jsem se a snažila se jí podívat do očí. Ustoupila stranou a pustila mě dovnitř. V kuchyni byl nepořádek, na stole zbytky studené kávy a talíř s nedojedeným chlebem. Jana si sedla ke stolu a konečně vytáhla ruce zpoza zad.

Zůstala jsem stát jako opařená. Její nehty byly rozedrané do krve, některé úplně chyběly. Kůže kolem nich byla zarudlá a nateklá. „Proboha, co se ti stalo?“ vyhrkla jsem.

Jana sklopila hlavu. „To nic není… jen nervy,“ zamumlala. Ale já věděla, že to není pravda. Tohle nebylo jen z nervů. Bylo to zoufalství.

„Jano, podívej se na mě,“ řekla jsem tiše a vzala ji za ruku. Cukla sebou bolestí. „Tohle není normální. Co se tady děje? Petr ti něco udělal?“

Zavrtěla hlavou, ale v očích jí hrály slzy. „Nechci o tom mluvit.“

Sedla jsem si naproti ní a chvíli jsme mlčely. Slyšela jsem jen tikot hodin a její tiché vzlyky. „Jano, já tě znám. Něco tě trápí. Prosím tě, svěř se mi.“

Najednou se rozletěly dveře a do kuchyně vpadl Petr. „Co tady děláš?“ vyštěkl na mě.

„Přijela jsem za dcerou. Měla jsem o ni strach,“ odpověděla jsem co nejklidněji.

Petr si mě změřil pohledem a pak se obrátil k Janě: „Říkal jsem ti, že nechci žádné návštěvy.“

Jana se stáhla do sebe ještě víc. Viděla jsem, jak se třese.

„Petře, tvoje žena je moje dcera. Mám právo vědět, co se s ní děje,“ řekla jsem pevně.

„Nic se neděje! Jana je jen přecitlivělá,“ odsekl a odešel do vedlejšího pokoje.

Zůstaly jsme samy. Jana začala plakat naplno.

„Mami… já už to nezvládám,“ šeptala mezi vzlyky. „On… on je poslední dobou hrozně zlý. Pořád mi něco vyčítá, křičí na mě kvůli maličkostem… Někdy… někdy mě i chytne za ruku tak silně, že mám modřiny.“

Cítila jsem, jak mi tuhne krev v žilách. „A proč jsi mi nic neřekla?“

„Styděla jsem se… Nechtěla jsem tě zatěžovat… Myslela jsem, že to zvládnu sama.“

Objala jsem ji a hladila po vlasech jako když byla malá holčička. „Tohle není tvoje vina, Janičko. Musíme něco udělat.“

„Ale kam bych šla? On mi pořád říká, že beze mě nic nezvládnu… Že mě nikdo nebude chtít…“

Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy byla malá – jak byla veselá, plná života. Teď přede mnou seděla zlomená žena.

„Pojedeš se mnou domů,“ rozhodla jsem najednou. „Aspoň na pár dní.“

Jana zaváhala: „A co když přijde domů a já tu nebudu? Co když…“

„Neboj se,“ přerušila jsem ji pevně. „Já tě ochráním.“

Začaly jsme balit její věci do tašky – pár triček, hygienu, doklady. Jana byla celou dobu nervózní, pořád koukala ke dveřím.

Když jsme vycházely ven, Petr stál na zápraží. „Kam jdete?“

„Jana jede na pár dní ke mně,“ oznámila jsem mu.

„To teda ne!“ vykřikl a postavil se nám do cesty.

Poprvé v životě jsem v sobě našla odvahu postavit se mu čelem: „Ustup! Nebo zavolám policii.“

Chvíli na mě zíral – pak uhnul pohledem a ustoupil stranou.

Cesta autem byla tichá. Jana seděla vedle mě a dívala se z okna na pole ubíhající kolem silnice.

Doma u mě v bytě v Praze jsme si uvařily čaj a sedly si do obýváku.

„Mami… myslíš, že to zvládnu? Že někdy budu zase šťastná?“ zeptala se tiše.

Vzala jsem ji za ruku: „Věřím tomu. Ale musíš chtít žít pro sebe – ne pro někoho jiného.“

Ten večer jsme spolu dlouho mlčely a držely se za ruce.

Dnes už vím, že někdy je třeba překročit svůj vlastní strach – i když to znamená postavit se vlastní rodině nebo riskovat konflikt. Ale co je důležitější než bezpečí vlastního dítěte?

Kolik žen kolem nás mlčí ze strachu nebo studu? A kolik z nás má odvahu zasáhnout včas?