Moje dcera už není moje: Příběh o ztrátě a hledání cesty zpět

„Jano, prosím tě, aspoň na chvíli přijď. Tátovi to udělá radost. Vždyť víš, jak se těšil.“ Moje hlasivky se třásly, když jsem do telefonu šeptala poslední prosbu. Na druhém konci bylo ticho, jen občasné šustění, jak Jana hledala slova. „Mami, já nemůžu. Petr říkal, že máme dneska být spolu doma. Slíbil mi, že uvaří večeři.“

Zavřela jsem oči a snažila se nebrečet. Bylo to už potřetí tento měsíc, co Jana odmítla přijít. A tentokrát šlo o narozeniny jejího otce. Nikdy jsme nebyli dokonalá rodina, ale vždycky jsme drželi při sobě. Jana byla moje slunce, moje nejlepší kamarádka. Vždycky jsme si všechno říkaly. Když byla malá, sedávaly jsme spolu na gauči, popíjely kakao a smály se nad pohádkami. Nikdy bych nevěřila, že přijde den, kdy mi bude cizí.

„Jano, prosím tě, co se děje? Vždyť jsme si vždycky rozuměly. Proč se mi vyhýbáš?“ vyhrkla jsem zoufale. „Mami, já… já už nejsem dítě. Mám svůj život. Petr je teď moje rodina. Musíš to pochopit.“

Zavěsila. Zůstala jsem stát v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Manžel, Milan, vešel do místnosti a položil mi ruku na rameno. „Nech ji být, Ivano. Ona se vrátí. Jen potřebuje čas.“

Ale já věděla, že to není jen čas. Petr byl vždycky zvláštní. Tichý, uzavřený, ale s pohledem, který nenechával místo pro odpor. Když si ho Jana přivedla domů poprvé, snažila jsem se být milá. Ale něco mi na něm nesedělo. Nikdy se neusmál, nikdy se nezapojil do hovoru. A Jana? Ta se vedle něj měnila. Už to nebyla ta veselá, upovídaná holka. Byla tišší, opatrnější. Jako by se bála říct něco špatně.

Začalo to nenápadně. Přestala chodit na rodinné obědy. Omlouvala se, že má moc práce. Pak už ani nevolala. Když jsem jí psala, odpovídala stroze. A teď? Teď už ani nepřijde na narozeniny vlastního otce.

Večer jsem seděla u stolu a dívala se na prázdné místo, kde měla sedět Jana. Milan se snažil udržet dobrou náladu, ale bylo vidět, že ho to bolí. „Možná bychom jí měli dát víc prostoru,“ navrhl opatrně. „A co když jí Petr něco zakazuje? Co když jí brání být s námi?“ vyhrkla jsem. Milan jen pokrčil rameny. „Je dospělá. Musí si to vyřešit sama.“

Ale já jsem matka. Nemůžu jen tak čekat. Druhý den jsem se rozhodla, že za Janou půjdu. Bez ohlášení. Vzala jsem tramvaj na druhý konec Prahy, kde bydleli v malém bytě na sídlišti. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem stála před jejich dveřmi. Zazvonila jsem. Otevřel Petr. Jeho pohled byl chladný. „Co tu chcete?“ zeptal se bez pozdravu.

„Chtěla bych vidět Janu. Je doma?“

„Spí. Pracovala celou noc.“

„Můžu na ni počkat?“

„Ne. Máte odejít.“

Zůstala jsem stát na chodbě, neschopná slova. Dveře přede mnou zapadly. Slyšela jsem, jak se zamykají. V tu chvíli jsem pochopila, že něco není v pořádku. Jana by mě nikdy nevyhodila. Nikdy by mě nenechala stát venku.

Celou cestu domů jsem přemýšlela, co mám dělat. Mám zavolat policii? Mám si s Janou promluvit někde jinde? Ale jak, když mi nebere telefon? Když jsem se o tom zmínila Milanovi, jen mávl rukou. „Ivano, nech to být. Nechceš jí ublížit ještě víc.“

Ale já už nemohla spát. Každou noc jsem si představovala, jak tam Jana sedí sama, smutná, možná i vystrašená. Začala jsem si všímat detailů – jak se změnila její řeč těla, jak se vyhýbala očnímu kontaktu, když jsme se naposledy viděly. Vzpomněla jsem si na její smích, na to, jak se smála, když jsme spolu pekly vánoční cukroví. Teď už neslyším ani její hlas.

Jednoho dne mi přišel e-mail. Krátký, strohý. „Mami, prosím tě, už mě nekontaktuj. Potřebuju klid. Petr je moje rodina. Respektuj to.“

Zhroutila jsem se. Milan mě objal, ale já cítila jen prázdnotu. Jak může být moje vlastní dcera tak daleko? Co jsem udělala špatně? Proč jí Petr dovoluje, aby přerušila kontakt s námi? Nebo je to její rozhodnutí?

Začala jsem chodit na procházky do Stromovky, abych si pročistila hlavu. Jednou jsem tam potkala sousedku, paní Novotnou. „Ivanko, co je s Janou? Už jsem ji dlouho neviděla.“

„Nevím, paní Novotná. Nechce s námi mluvit.“

„To je hrozné. Moje dcera taky jednou odešla, ale vrátila se. Musíte vydržet.“

Ale jak dlouho mám čekat? Každý den je pro mě utrpením. Každý den si kladu otázku, jestli jsem mohla něco udělat jinak. Jestli jsem ji neměla víc chránit. Nebo jestli jsem ji naopak nedusila přílišnou láskou.

Jednou v noci mi Jana zavolala. Její hlas byl tichý, roztřesený. „Mami, promiň. Já… já nevím, co mám dělat. Petr je poslední dobou jiný. Pořád mi říká, co mám dělat, s kým se mám bavit. Já už ani nevím, kdo jsem.“

„Janičko, přijď domů. Prosím tě, přijď domů. Pomůžeme ti.“

„Nemůžu. On by mě nenechal.“

„Jano, máš právo na svůj život. Máš právo být šťastná.“

Zavěsila. Ale tentokrát jsem cítila naději. Možná to ještě není ztracené. Možná se moje dcera jednou vrátí.

Každý den čekám na její zprávu. Každý den doufám, že zazvoní telefon a Jana řekne: „Mami, už jsem doma.“

Někdy si říkám – kde je ta hranice mezi láskou a svobodou? Kdy má matka přestat bojovat a kdy má začít čekat? Co byste udělali vy na mém místě?