Moje jméno je Alena Nováková a moje matka mě zažalovala o výživné – dopis, který roztrhl naši rodinu

„Tohle nemůže být pravda…“ šeptala jsem si pro sebe, když jsem roztržitě seděla u kuchyňského stolu a v ruce svírala bílou obálku s razítkem okresního soudu v Pardubicích. Bylo pondělí večer, venku pršelo a já se právě vrátila z práce v knihovně. Děti už spaly a manžel Petr si v obýváku četl noviny. Všechno bylo obyčejné, až na ten dopis. Ten dopis, který mi poslala vlastní matka.

„Aleno, co je?“ ozvalo se z vedlejšího pokoje. „Nic… jen nějaká pošta,“ odpověděla jsem tiše, ale v hlavě mi hučelo. Otevřela jsem obálku a četla: „Žaloba na výživné pro rodiče.“ Moje matka mě zažalovala o alimenty. V tu chvíli se mi rozklepaly ruce. Vždyť jsme spolu nemluvily už skoro tři roky! Po té hádce na Vánoce, kdy mi vyčetla, že jsem ji nechala samotnou a že jsem špatná dcera. Od té doby jsem jí jen občas poslala pohled nebo balíček s kávou a sušenkami. Ale nikdy už jsme si neřekly nic důležitého.

Petr přišel do kuchyně. „Co se děje?“ zeptal se starostlivě. Podala jsem mu dopis. Četl ho dlouho, pak se na mě podíval: „To snad nemyslí vážně…“

Seděla jsem tam jako přikovaná a v hlavě mi běžely vzpomínky na dětství v paneláku na sídlišti Dubina. Máma byla vždycky přísná, ale spravedlivá. Táta odešel, když mi bylo deset, a ona mě vychovávala sama. Nikdy jsme neměly moc peněz, ale vždycky jsme to nějak zvládly. Jenže pak přišla puberta, hádky o školu, o kamarády, o všechno. A nakonec ten rozchod – já odešla studovat do Brna a ona zůstala sama.

Po svatbě s Petrem jsme se odstěhovali do Chrudimi a máma zůstala v Pardubicích. Volaly jsme si čím dál míň. Když se narodila Klárka, přijela jednou – přinesla plyšového medvěda a řekla, že doufá, že budu lepší matka než ona. To mě zabolelo. Pak už jsme se vídaly jen na pohřbech nebo svatbách příbuzných.

Teď mě žalovala o výživné. Prý je nemocná, nemá peníze na léky a důchod jí nestačí ani na nájem. V žalobě stálo: „Dcera má povinnost postarat se o matku.“

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem – mám jí to dát? Mám jí odpustit? Nebo mám bojovat? Petr byl naštvaný: „Tohle je vydírání! Celý život jsi dřela, abys měla lepší život než ona, a teď tě chce potrestat za to, že ses postavila na vlastní nohy.“

Ale já věděla, že to není tak jednoduché. Máma byla tvrdá, ale nikdy mě nenechala hladovět. Když jsem byla nemocná, seděla u mě celou noc. Když jsem chtěla jet na školní výlet a neměly jsme peníze, prodala svůj prsten po babičce.

Druhý den jsem zavolala bratrovi Tomášovi. „Tomáši, dostalas taky ten dopis?“

„Jo,“ povzdechl si do telefonu. „Nevím, co s tím dělat. Já mám taky svoje problémy – Alenka je bez práce, kluci potřebují nové boty… Ale máma je fakt na dně.“

„Myslíš, že bychom jí měli pomoct?“

„Nevím… Po tom všem… Ale je to naše máma.“

Další dny byly jako zlý sen. V práci jsem byla duchem nepřítomná, doma podrážděná. Klárka se mě ptala: „Mami, proč jsi smutná?“ A já jí nemohla říct pravdu.

Nakonec jsem se rozhodla – pojedu za mámou osobně. Vzala jsem vlak do Pardubic a cestou přemýšlela, co jí řeknu. Když jsem zazvonila u jejího bytu, otevřela mi malá shrbená postava s šedivými vlasy.

„Ahoj mami,“ řekla jsem nejistě.

Podívala se na mě s tvrdým výrazem: „Co chceš?“

„Přišla jsem si promluvit… o tom dopise.“

Chvíli bylo ticho. Pak mě pustila dovnitř. Byt byl tmavý a studený, všude hromady starých novin a prázdné hrníčky od kávy.

Sedly jsme si ke stolu.

„Proč jsi to udělala?“ zeptala jsem se tiše.

Máma se rozplakala. „Já už nevím kudy kam… Jsem nemocná, nemám nikoho… Ty ses mi odcizila… Tomáš taky… Já už nevím jak dál.“

Seděla jsem tam a najednou cítila místo hněvu jen smutek a lítost. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky samoty, které musela prožít.

„Mami… proč jsi mi nikdy neřekla, že potřebuješ pomoct?“

„Nechtěla jsem tě obtěžovat… Myslela jsem, že když jsi šťastná, tak to zvládnu sama… Ale nezvládám.“

Objala jsem ji poprvé po letech.

Dohodly jsme se s Tomášem, že jí budeme každý měsíc posílat peníze – ne proto, že musíme, ale protože chceme. Začaly jsme si zase volat a pomalu se učily odpouštět si staré křivdy.

Ale někdy v noci ležím v posteli a přemýšlím: Proč jsme musely dojít až sem? Proč je v českých rodinách tolik nevyřčených bolestí? Co byste udělali vy na mém místě?