Moje matka žije v luxusu, zatímco my počítáme každou korunu: Příběh české rodiny o hledání pochopení

„Zase jsi si vybrala špatně, Lucie. Kdy už pochopíš, že ten tvůj Petr tě nikdy nevytáhne z bídy?“ zasyčela má matka do telefonu tak hlasitě, že jsem musela odtáhnout sluchátko od ucha. V kuchyni to vonělo po levné instantní polévce, kterou jsem právě nalévala do talíře našemu synovi Matýskovi. Matýsek se na mě usmál svým typickým širokým úsměvem, který mi vždycky připomene, proč to všechno dělám. Ale v tu chvíli jsem měla chuť rozbít telefon o zeď.

„Mami, prosím tě, nech toho. Petr dělá, co může. Víš, že Matýsek potřebuje speciální péči a já nemůžu do práce na plný úvazek,“ snažila jsem se zachovat klidný hlas, ale uvnitř mě to vřelo. Věděla jsem, že máma sedí ve svém novém bytě na Vinohradech, popíjí drahé víno a kolem ní se třpytí všechno to zlato a mramor, které si pořídila po rozvodu s tátou. My jsme mezitím rádi, když nám po zaplacení nájmu zbyde na máslo.

„To je jen výmluva. Kdybys byla trochu ambicióznější, mohla bys žít jako já. Ale ty sis vybrala život s tím neschopným učitelem a ještě k tomu máš nemocné dítě. To je tvoje volba, Lucie!“

Zavěsila jsem dřív, než jsem stačila něco říct. Ruce se mi třásly vzteky i bezmocí. Petr vešel do kuchyně právě ve chvíli, kdy jsem si otírala slzy do rukávu.

„Volala tvoje máma?“ zeptal se tiše a pohladil mě po zádech. Přikývla jsem a snažila se usmát.

„Zase mi připomněla, jak jsme neschopní,“ zašeptala jsem.

Petr si povzdechl a sedl si ke stolu vedle Matýska. „Víš, že to není pravda. Děláme, co můžeme.“

Ale někdy mám pocit, že to nestačí. Každý den je boj – boj o peníze, o čas, o trpělivost. Matýsek potřebuje rehabilitace, logopedii, speciální pomůcky. Všechno stojí peníze, které nemáme. Petr učí na základní škole v Nuslích a já chodím uklízet do domova důchodců na pár hodin týdně. Když se večer vracíme domů, jsme oba vyčerpaní. Ale Matýsek nás vítá s takovou radostí, že na chvíli zapomenu na všechny starosti.

Jednou za měsíc jedeme k mámě na návštěvu. Vždycky nás přivítá v hedvábném županu a s hraným úsměvem. „Tak co, už jste si našli lepší byt?“ ptá se pokaždé a já cítím, jak se mi stahuje žaludek.

Petr většinou mlčí a hraje si s Matýskem na koberci v obýváku. Já sedím naproti mámě a snažím se nevnímat její poznámky o tom, jak by nám mohla pomoct – kdybychom byli ochotní přijmout její podmínky.

„Víš přece, že bych ti mohla najít práci u svého známého v realitce,“ říká mi jednou při kávě. „Ale musela bys Matýska dát do ústavu. Tam by se o něj postarali odborníci.“

V tu chvíli mám chuť křičet. „Nikdy bych svého syna nedala pryč! Nikdy!“ vyhrknu a cítím, jak mi hoří tváře.

Máma jen pokrčí rameny a usrkne si kávy. „Jsi tvrdohlavá po tátovi. Ale jednou toho budeš litovat.“

Cestou domů v tramvaji držím Matýska za ruku a dívám se na Petra. Mlčíme oba, ale vím, že myslíme na totéž – jestli jsme opravdu tak špatní rodiče, jak nám máma neustále naznačuje.

Jednou večer sedíme s Petrem u stolu a počítáme peníze na další měsíc. „Možná bych měl najít ještě jednu brigádu,“ říká Petr tiše.

„A kdy budeš doma? Matýsek tě potřebuje,“ odpovídám zoufale.

Petr se na mě podívá unavenýma očima. „A co když to nezvládneme? Co když mu nemůžeme dát všechno, co potřebuje?“

V tu chvíli mi dojde, že největší boj nevedeme s penězi ani s mámou – ale sami se sebou. S pocitem viny, že nejsme dost dobří rodiče. S obavou, že naše láska nestačí.

Jednou večer mi Matýsek přinese obrázek – nakreslil naši rodinu: mě, Petra i sebe s velkým srdcem uprostřed. Dívám se na ten obrázek a poprvé po dlouhé době cítím klid.

Možná nemáme peníze ani luxusní byt jako máma. Možná nikdy nebudeme mít dovolenou u moře nebo nové auto. Ale máme jeden druhého a lásku, kterou nám nikdo nevezme.

Někdy si říkám: Je lepší žít v luxusu bez pochopení nebo v chudobě s láskou? Co byste udělali vy na mém místě?