Moje rodina jsou skuteční příživníci: S Martinem jsme jim dali lekci, kterou nezapomenou

„To snad není možný! Zase tu jsou všichni,“ šeptal mi Martin do ucha, zatímco jsem z okna sledovala, jak se k naší brance hrne moje sestra Jana s manželem Petrem a dvěma dětmi. Za nimi už mávala mamka s taťkou, v ruce igelitku s buchtami. Byla sobota odpoledne, první teplý víkend v květnu, a naše nová sauna na zahradě voněla čerstvým modřínem. Měla to být naše oáza klidu. Jenže od chvíle, co jsme ji postavili, se z ní stal rodinný podnik.

„Ahoj, zlato! Doufám, že už je sauna nahřátá,“ volala Jana ještě z chodníku. Petr už si sundával boty a děti běžely rovnou k bazénu. Mamka mi vtiskla pusu na tvář a hned začala rozbalovat buchty na stole. „To je pohoda, viď? Taková rodinná idylka,“ usmívala se.

Jenže já jsem v tu chvíli cítila jen únavu a vztek. Už třetí víkend po sobě jsme neměli s Martinem chvíli pro sebe. Všichni brali naši saunu jako samozřejmost. Nikdo se nezeptal, jestli nám to vyhovuje. Nikdo nepřinesl ani polínko dřeva nebo lahev vína. Jen buchty a prázdné ruce.

Martin mě chytil za ruku. „Musíme si promluvit,“ zašeptal. Přikývla jsem a šla za ním do kuchyně.

„Takhle to dál nejde, Lucko. Já chápu, že máš ráda rodinu, ale tohle je už moc. My jsme tu jen jako obsluha. Kdy jsme naposledy byli sami?“

Věděla jsem, že má pravdu. Ale zároveň mě bodlo u srdce – vždyť je to moje rodina! Vždycky jsme drželi při sobě. Ale teď jsem měla pocit, že mě jen využívají.

Když jsme se vrátili na zahradu, Jana už seděla v sauně a smála se na celé kolo. „Hele, Martine, přilož trochu dřeva, ať je to pořádně horký!“ volala.

Martin se na mě podíval a já v jeho očích viděla rozhodnutí. „Tak jo,“ řekl nahlas. „Ale příště si dřevo přineste sami.“

Všichni se zasmáli, jako by to byl vtip.

Večer, když všichni odešli a my uklízeli rozházené ručníky a kelímky od limonády, jsem se rozbrečela. „Proč jim to nedochází? Proč si myslí, že je všechno zadarmo?“

Martin mě objal. „Musíme jim dát jasně najevo, kde jsou hranice.“

Celý týden jsem přemýšlela, jak to udělat. Nakonec jsme s Martinem vymysleli plán.

Další sobotu jsme na branku pověsili ceduli: „Soukromá akce – vstup pouze po předchozí domluvě.“ A místo obvyklého pozvání jsme rodině napsali zprávu: „Tento víkend máme s Martinem relaxační den jen pro nás dva. Děkujeme za pochopení.“

Reakce přišla okamžitě.

Jana mi volala snad desetkrát za sebou. „Lucko, co blbneš? My už jsme na cestě! Děti se těší do bazénu!“

„Jani, dneska opravdu ne. Potřebujeme být sami.“

„To snad nemyslíš vážně! Vždyť jsme rodina!“

„Právě proto,“ odpověděla jsem tiše.

Maminka mi napsala dlouhou zprávu o tom, jak je jí líto, že nás vychovala k sobectví. Taťka volal Martinovi a vyčítal mu, že rozděluje rodinu.

Celý víkend byl zvláštní ticho. Poprvé za dlouhou dobu jsme s Martinem seděli v sauně jen my dva. Mlčeli jsme a poslouchali praskání dřeva.

V pondělí ráno mi Jana poslala fotku dětí u nafukovacího bazénku na jejich balkoně s popiskem: „Aspoň něco.“

Bylo mi smutno. Ale zároveň jsem cítila úlevu.

Další týden přišla mamka na návštěvu sama. Sedla si ke mně do kuchyně a dlouho mlčela.

„Lucko… možná jsme to přeháněli. Ale víš… když jste postavili tu saunu, měla jsem pocit, že máme zase místo, kde se můžeme všichni scházet jako dřív u babičky na chalupě.“

„Mami, já vás mám ráda. Ale potřebuju taky svůj klid. A Martin taky.“

Mamka přikývla a poprvé za dlouhou dobu mi nabídla pomoc s nádobím.

S Janou to bylo horší. Dlouho spolu nemluvila. Nakonec mi napsala: „Promiň… asi jsem byla zvyklá brát všechno jako samozřejmost.“

Od té doby se věci změnily. Rodina k nám chodila méně často – a když už přišli, přinesli dřevo do sauny nebo lahev vína. Někdy jsme je pozvali my, jindy oni nás.

Ale někdy večer sedím v sauně sama a přemýšlím: Proč je tak těžké říct vlastní rodině ne? Je špatné chránit si svůj prostor? Nebo je to jediná cesta ke skutečné blízkosti?