Moje tchyně se vrátila z nemocnice s novorozencem: Když rodinná tajemství změní život

„Tohle nemůže být pravda!“ vyhrkla jsem, když jsem otevřela dveře a uviděla svou tchyni, paní Věru, jak stojí na prahu našeho bytu s dětskou autosedačkou. V ní spalo malé miminko, zabalené do nemocniční deky. Venku lilo jako z konve a já měla pocit, že se mi celý svět převrátil naruby.

„Martino, prosím tě, pusť mě dovnitř,“ zašeptala Věra a její hlas se třásl. „Musíme si promluvit.“

Zavřela jsem za ní dveře a rychle jí pomohla sundat promočený kabát. „Co se stalo? Kde jsi to dítě vzala? Vždyť jsi šla do nemocnice kvůli srdci!“

Věra se posadila na gauč, položila autosedačku vedle sebe a rozplakala se. „Já… já nevím, jak ti to mám vysvětlit. Prostě… stalo se něco nečekaného.“

V tu chvíli přišel můj manžel Petr z kuchyně. „Mami? Co to má znamenat?“ Jeho hlas byl ostrý a plný nedůvěry.

Věra se snažila uklidnit. „V nemocnici… byla tam mladá holka, Lucie. Byla úplně sama, nikdo za ní nepřišel. Porodila tohle miminko a pak… prostě odešla. Nechala ho tam. Já jsem… já jsem nemohla jen tak odejít. Sestřičky byly v šoku, ale já jsem si to dítě vzala k sobě. Řekla jsem jim, že se o něj postarám.“

Petr na ni zíral s otevřenou pusou. „Mami, tohle není normální! To je únos! Víš vůbec, co jsi udělala?“

Já jsem jen stála a cítila, jak mi buší srdce. V hlavě mi vířily myšlenky: Co když někdo zavolá policii? Co když nám to dítě vezmou? Co když nás obviní?

Věra se rozplakala ještě víc. „Já už nemám nikoho… Po smrti vašeho otce je mi tak strašně prázdno. Když jsem viděla tu malou holčičku… nemohla jsem ji tam nechat.“

Sedli jsme si všichni ke stolu. Petr byl naštvaný a zoufalý zároveň. Já jsem se snažila pochopit, co vlastně cítím – soucit? Strach? Zmatek?

„Musíme to řešit,“ řekl Petr nakonec. „Tohle nejde jen tak zamést pod koberec.“

Dny plynuly v napětí. Každý večer jsme seděli u stolu a hádali se, co dělat dál. Já jsem začala hledat informace na internetu – co dělat, když někdo najde opuštěné dítě? Jak funguje sociálka? Můžeme si dítě adoptovat?

Jednou večer jsem zaslechla Věru, jak zpívá malé Aničce (tak jsme jí začali říkat) ukolébavku. Její hlas byl tichý a něžný, plný lásky i bolesti. Ve tváři měla smutek i naději zároveň.

Jednoho dne zazvonil zvonek. Za dveřmi stála sociální pracovnice paní Novotná s policistou. „Dobrý den, máme informace o nalezeném dítěti z nemocnice Na Bulovce,“ řekla přísně.

Všichni jsme ztuhli. Věra sevřela Aničku v náručí a já cítila, jak mi tečou slzy po tváři.

„Paní Věro,“ pokračovala paní Novotná, „víme, že jste měla dobré úmysly. Ale musíme zjistit, co bude pro dítě nejlepší.“

Následovalo několik týdnů plných výslechů, papírování a nekonečných návštěv úřadů. Věra byla zoufalá, Petr na pokraji zhroucení a já jsem se snažila držet rodinu pohromadě.

Jednou večer jsme seděli u stolu a Petr řekl: „Možná bychom měli Aničku adoptovat. Když už je tady… nemůžeme ji přece nechat odejít.“

Věra se na něj podívala s nadějí v očích. „Opravdu byste to udělali?“

Podívala jsem se na Aničku, která spokojeně spala v košíku. Najednou jsem cítila, že ji miluju jako vlastní.

Začali jsme bojovat o adopci. Bylo to těžké – úřady byly podezřívavé, novináři nám stáli před domem a sousedé si šeptali za zády. Ale my jsme vydrželi.

Po půl roce nám přišel dopis: adopce byla schválena.

Když jsme si Aničku přinesli domů jako naši dceru, Věra mě objala a poprvé po dlouhé době se usmála.

Dnes už je Anička součástí naší rodiny. Ale pořád si kladu otázku: Udělali jsme správně? Nebo jsme jen podlehli emocím a strachu ze samoty?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že láska může napravit i ty největší chyby?