Můj muž mě opustil kvůli jiné, pak ticho: Po 12 letech stojí u mých dveří

„Mami, někdo zvoní!“ volá na mě Anička z obýváku, zatímco já se snažím v kuchyni zachránit připálenou polévku. Je pátek večer, venku prší a já jsem unavená po celém týdnu v práci. Kdo může v takovou hodinu přijít? Odhodím utěrku a jdu ke dveřím. Když otevřu, zůstanu stát jako přimražená. Přede mnou stojí Marek. Ten Marek, který mě před dvanácti lety opustil kvůli jiné ženě. Ten Marek, kterého jsem se snažila vymazat ze svého života i srdce.

„Ahoj, Lenko,“ řekne tiše a v očích má něco, co jsem u něj nikdy neviděla. „Můžu na chvíli dovnitř?“

V hlavě mi běží tisíc myšlenek. Co tady chce? Proč teď? Proč po tolika letech? Vzpomínky na tu noc, kdy mi oznámil, že odchází za Evou, mě bodnou jako nůž. Tehdy jsem byla mladá, naivní a věřila jsem, že láska vydrží všechno. Místo toho jsem zůstala sama s roční Aničkou v malém bytě v Hradci Králové, zatímco on si začal nový život.

„Co chceš?“ vydechnu nakonec a snažím se ovládnout hlas.

„Potřebuju s tebou mluvit. Prosím.“

Pustím ho dovnitř. Anička se na něj zvědavě dívá – neví, kdo to je. Nikdy jsem jí o otci moc nevyprávěla. Vždycky jsem říkala, že odešel za prací do Prahy a že je to složité. Pravda byla příliš bolestivá.

Marek si sedne ke stolu a já si všimnu, jak zestárl. Má šediny ve vlasech a pod očima kruhy. „Lenko… já… vím, že nemám právo tě o nic žádat. Ale stalo se něco hrozného. Eva mě opustila. Zůstali jsme bez dětí, bez rodiny… A já si uvědomil, co všechno jsem ztratil.“

Cítím směs vzteku a lítosti. „A proč mi to říkáš? Co ode mě čekáš?“

„Chci vidět Aničku. Chci ji poznat. Vím, že jsem byl mizera… Ale prosím tě, dej mi šanci.“

Dívám se na něj a v hlavě mi běží všechny ty roky samoty, všechny ty večery, kdy jsem brečela do polštáře a přemýšlela, jak to zvládnu sama. Moji rodiče mi nikdy neodpustili, že jsem si vzala Marka – podle nich byl vždycky příliš lehkomyslný. Když odešel, matka mi řekla: „Vidíš? My jsme ti to říkali.“ A místo podpory jsem dostala jen další výčitky.

Byly chvíle, kdy jsem neměla ani na nájem. Pracovala jsem jako učitelka na základce a po večerech doučovala děti z okolí, abych Aničce mohla koupit aspoň nové boty na zimu. Přátelé se postupně vytratili – buď měli své rodiny, nebo jim bylo trapné se mnou mluvit o rozvodu.

Aničku jsem vychovávala sama. Byla to chytrá holka, ale často se ptala: „Mami, proč nemám tátu jako ostatní děti?“ Nikdy jsem jí nedokázala odpovědět tak, aby to nebolelo.

Teď tu Marek sedí a chce být součástí našeho života. Vzpomenu si na všechny ty noci, kdy jsem si představovala, jaké by to bylo, kdyby se vrátil – ale teď je to jiné. Nejsem ta stejná Lenka jako před dvanácti lety.

„Aničko,“ oslovím dceru a ona se ke mně přitulí. „Tohle je tvůj tatínek.“

Dívka se na něj dívá s nedůvěrou. „Ty jsi opravdu můj táta?“

Marek přikývne a v očích má slzy. „Ano, Aničko. Moc mě mrzí, že jsem tu pro tebe nebyl.“

Nastane ticho. Slyším jen tikot hodin na stěně a déšť bubnující do oken.

„Proč jsi odešel?“ zeptá se Anička tiše.

Marek sklopí hlavu. „Byl jsem hloupý a myslel jsem si, že jinde najdu štěstí. Ale spletl jsem se.“

Aničce steče po tváři slza a já ji obejmu.

Po chvíli Marek vstane a řekne: „Nechci vám brát čas… Jen jsem chtěl poprosit o šanci být aspoň trochu součástí vašeho života.“

Nevím, co odpovědět. V hlavě mám zmatek – vztek i touhu po odpuštění. Vím ale jedno: Anička má právo znát svého otce.

Když Marek odejde, sedíme s Aničkou dlouho v tichu.

„Mami… myslíš, že se lidi můžou změnit?“ zeptá se mě najednou.

Podívám se jí do očí a cítím slzy na krajíčku.

„Nevím, Aničko… Ale možná bychom mu měli dát šanci to dokázat.“

A co byste udělali vy? Dali byste člověku druhou šanci po tolika letech bolesti?