Můj muž odmítá pracovat s mým tátou, ale nemůže najít dobrou práci: Naše rodina trpí

„Tohle už dál nejde, Petro!“ vyhrkla jsem a hlas se mi zlomil. Stála jsem v naší malé kuchyni, ruce zabořené do dřezu plného špinavého nádobí, a dívala se na svého manžela, který seděl u stolu s hlavou v dlaních. „Nemáme na nájem, děti potřebují nové boty a já už nevím, kde mám brát sílu.“

Petr mlčel. Věděla jsem, že ho to bolí. Byl to hrdý chlap, vždycky pracoval a nikdy si nestěžoval. Ale od té doby, co přišel o práci v té velké stavební firmě v Plzni, se všechno změnilo. Jeho bývalý šéf byl jeho kamarád z vysoké, Tomáš. Vždycky mu pomáhal, přidával mu bonusy a Petr měl pocit, že je někdo. Jenže Tomáše přeřadili do Prahy a na jeho místo nastoupil nový vedoucí – pan Dvořák. Ten hned první měsíc Petrovi snížil plat a začal ho sekýrovat za každou maličkost.

Jednoho dne Petr prostě přišel domů a řekl: „Končím. Takhle se mnou nikdo jednat nebude.“ Tehdy jsem ho podpořila. Věřila jsem, že si rychle najde něco lepšího. Ale měsíce plynuly a nabídky nikde. Petr chodil po pohovorech, ale všude chtěli mladší nebo zkušenější lidi. A když už mu někde nabídli místo, byl to plat tak nízký, že by nám nestačil ani na složenky.

Můj táta, pan Novotný, vlastní malou stavební firmu v našem městě. Už několikrát Petrovi nabízel práci – slušný plat, jistota, žádné přesčasy. Ale Petr vždycky odmítl. „Nechci být za toho, co si nechal pomoct od tchána,“ říkal tvrdohlavě. „Chci si najít něco sám.“

Jenže teď už to nebylo jen o jeho hrdosti. Naše dcera Klárka přišla domů s roztrhanými botami a syn Honzík se mě ptal, proč nemůžeme jet letos na dovolenou jako ostatní děti ze třídy. Každý den jsem cítila větší tlak – od banky kvůli hypotéce, od školy kvůli obědům pro děti, od sebe samotné kvůli strachu z budoucnosti.

Jednou večer jsme seděli s Petrem u stolu a já už to nevydržela: „Proč nechceš pracovat s tátou? Copak je to taková ostuda? On tě má rád a potřebuje někoho spolehlivého.“

Petr se na mě podíval s očima plnýma slz: „Ty nevíš, jaký to je. Všichni by říkali, že jsem neschopnej a že mě živí tchán. Já… já prostě nemůžu.“

„A co naše děti? Co já? To ti na nás nezáleží?“ vybuchla jsem.

Petr vstal a odešel do ložnice. Dveře za ním tiše zaklaply.

Druhý den ráno jsem šla za tátou. Seděl ve své kanceláři nad papíry a když mě viděl, usmál se: „Tak co, jak se máte?“

Rozbrečela jsem se. Táta mě objal a řekl: „Holčičko, já vám chci pomoct. Petr je šikovnej chlap. Dej mu čas.“

Ale čas jsme už neměli.

Začaly nám chodit upomínky od banky. Jednou večer jsem našla Klárku plakat pod peřinou – ve škole se jí smáli, že má staré oblečení. Honzík začal být uzavřený a odmítal chodit ven s kamarády.

Jednoho dne přišla nabídka z úřadu práce – místo skladníka v supermarketu za minimální mzdu. Petr byl zoufalý: „Tohle jsem studoval vysokou školu? Abych skládal bedny?“

V tu chvíli jsem už nevydržela: „Tak běž k tátovi! Nebo chceš, abychom skončili na ulici?“

Petr mlčel dlouho do noci. Ráno mi řekl: „Dobře. Zkusím to u tvého táty.“

První týdny byly těžké. Táta byl přísný šéf a Petr měl pocit, že musí dokazovat dvakrát tolik co ostatní. Večer chodil domů unavený a podrážděný. Často jsme se hádali kvůli maličkostem – kdo koupí mléko, kdo vyzvedne děti ze školky.

Jednou jsem zaslechla tátu, jak říká kolegovi: „Petr je dříč, ale musí si zvyknout.“

Po třech měsících přišla první výplata – větší než jsme čekali. Koupili jsme dětem nové boty i bundy na zimu. Klárka se poprvé po dlouhé době usmála.

Ale mezi mnou a Petrem zůstalo něco nevyřčeného. Cítila jsem jeho stud i vděčnost zároveň.

Jednoho večera jsme seděli na balkoně a dívali se na hvězdy.

„Promiň,“ řekl tiše Petr. „Chtěl jsem být lepší chlap.“

Objala jsem ho: „Jsi ten nejlepší táta i manžel. Jen někdy musíme spolknout hrdost kvůli těm, které milujeme.“

Dnes už je situace lepší, ale pořád ve mně hlodá otázka: Musí být český muž vždycky tak hrdý? Není někdy lepší přijmout pomoc a zachránit rodinu?

Co byste udělali vy? Jak byste se zachovali na mém místě?