„Můj muž ti ten tvůj barák opravovat nebude!” – Příběh jedné rodinné války

„Petře, už zase jsi u té staré chalupy? Copak nechápeš, že máme dost práce doma?“ slyšela jsem z kuchyně hlas své tchyně Ilony, když jsem vešla do jejich domu v Horní Lhotě. Bylo to jako vždy – napětí by se dalo krájet. Petr stál u okna, ruce v kapsách, a mlčel. Já jsem se snažila nevybuchnout.

„Mami, já jsem slíbil Lence, že jí pomůžu s tou střechou. Už to fakt potřebuje,“ řekl Petr tiše, ale v jeho hlase jsem slyšela únavu. Ilona se na mě podívala s tím svým známým pohledem – směs lítosti a pohrdání.

„Lenko, já chápu, že máš k tomu baráku vztah. Ale Petr má taky povinnosti tady. My jsme taky rodina! A navíc – proč by měl opravovat dům, který stejně jednou připadne tvému bratrovi?“

To byla ta věta. Ta věta, která mě bodla do srdce jako nůž. Můj bratr Tomáš sice žil v Praze a o dům se nestaral, ale v očích Ilony byl pořád ten „pravý dědic“. Já byla jen ta holka, co si dovolila chtít něco vlastního.

Když jsme s Petrem odcházeli zpátky k nám, mlčeli jsme. Cítila jsem slzy na krajíčku. „Proč je to tak těžké?“ zeptala jsem se tiše. Petr jen pokrčil rameny.

Dům mých prarodičů byl starý, omítka opadávala, střecha zatékala a zahrada zarůstala kopřivami. Ale pro mě to bylo místo, kde jsem běhala bosá po trávě, kde voněla babiččina bábovka a kde děda večer vyprávěl pohádky. Když jsme se s Petrem vzali, věřila jsem, že ho spolu opravíme a dáme mu nový život.

Jenže Ilona měla jiné plány. Její dům byl větší, modernější – aspoň podle ní. Chtěla nás mít pod jednou střechou, chtěla mít Petra nablízku. A já? Já byla ta překážka.

Jednoho večera jsme seděli s Petrem u stolu a počítali peníze. „Na tu střechu potřebujeme aspoň sto tisíc,“ povzdechl si Petr. „Ale máma chce koupit novou kuchyň. Prý abychom tam mohli bydlet pohodlně.“

„A co chceš ty?“ zeptala jsem se ho přímo.

Petr dlouho mlčel. „Já nevím,“ přiznal nakonec. „Nechci mámu zklamat. Ale nechci ani tebe ztratit.“

V tu chvíli jsem pochopila, že nejde jen o dům. Jde o to, komu patříme. O to, jestli máme právo rozhodovat o svém životě.

Další den přišla Ilona k nám neohlášeně. Vešla do kuchyně jako doma a začala: „Lenko, já vím, že je to pro tebe těžké. Ale Petr je můj jediný syn. Já už nemám nikoho jiného.“

„A já?“ vyhrkla jsem. „Já nemám nikoho kromě něj! Tenhle dům je všechno, co mi zbylo po rodičích a prarodičích.“

Ilona se zamračila. „Ale ty máš bratra! Ten dům je jeho.“

„Tomáš tam nebyl deset let! Ani neví, jak vypadá zahrada!“

„To není důležité,“ odsekla Ilona. „Rodina je rodina.“

Ten večer jsme se s Petrem pohádali jako nikdy předtím. „Proč se pořád musíš rozhodovat mezi mnou a mámou?“ křičela jsem.

„Protože ona je moje máma!“ vykřikl Petr zoufale.

„A já jsem tvoje žena!“

Následující týdny byly plné ticha a dusna. Petr chodil domů později a později, já se snažila zachránit alespoň zahradu před úplným zpustnutím. Jednou večer přišel Tomáš z Prahy na návštěvu.

„Hele, Lenko,“ začal opatrně u piva na zápraží, „já ten barák nechci. Vážně ne. Ale máma si myslí…“

„Máma? Ty myslíš Ilonu?“ přerušila jsem ho.

Tomáš se zasmál: „Jo, tvoje tchyně je větší generál než náš táta kdy byl.“

Seděli jsme dlouho do noci a mluvili o všem možném – o dětství, o rodičích, o tom, jak každý z nás hledá svoje místo.

Druhý den ráno Tomáš odjel zpátky do Prahy a já našla na stole lístek: „Lenko, bojuj za svůj domov. Nenech si ho vzít.“

To mi dodalo sílu. Začala jsem shánět řemeslníky sama, obvolávat známé a hledat možnosti dotací na opravu venkovských domů. Petr byl nejdřív naštvaný: „Proč jsi mi nic neřekla?“

„Protože už nechci čekat na svolení od nikoho,“ odpověděla jsem klidně.

Ilona to zjistila hned druhý den. Přiběhla k nám a spustila: „Můj syn ti ten tvůj barák opravovat nebude! Má dost práce doma!“

Podívala jsem se jí do očí: „Tohle je můj domov. A jestli Petr nechce pomáhat, zvládnu to sama.“

Ilona odešla uražená a Petr stál mezi námi jako malý kluk.

Trvalo to celé léto – shánění peněz, práce na střeše i hádky s Petrem i Ilonou. Ale nakonec se něco změnilo. Petr mi začal pomáhat potají – nosil tašky na střechu večer po práci, opravoval ploty o víkendech.

Jednou večer seděl u mě na verandě a řekl: „Promiň mi to všechno. Já jen… mám strach mámu zklamat.“

Objala jsem ho: „Já vím. Ale někdy musíš myslet i na sebe.“

Dům nakonec stál – nový nátěr, opravená střecha i posekaná zahrada. Ilona už k nám chodila méně často a když přišla, jen mlčky přejela pohledem naši práci.

Někdy večer sedím na zápraží a přemýšlím: Stálo to všechno za to? Kolik rodin roztrhá boj o domov? A proč je někdy tak těžké najít odvahu postavit se vlastní rodině? Co byste udělali vy na mém místě?