Můj syn a jeho žena nechtějí opustit byt, který jsme jim půjčili na rok

„Tomáši, už je to rok. Slíbili jste, že se po roce odstěhujete,“ šeptám do ticha obýváku, kde sedí můj syn s hlavou skloněnou nad mobilem a Klára, jeho žena, která už ani nezvedne oči od televize. Vzduch je těžký, napjatý jako struna. Cítím, jak mi srdce buší až v krku.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu stát proti vlastnímu dítěti. Když Tomáš přišel před rokem s prosbou, že potřebují s Klárou někde bydlet, protože přišli o podnájem a ona byla těhotná, neváhala jsem ani minutu. S manželem Petrem jsme měli druhý byt po mojí mamince na Vinohradech – krásný, světlý, s výhledem na město. „Jen na rok,“ řekli jsme si. „Pomůžeme jim postavit se na nohy.“

Ale teď je všechno jinak. Rok uplynul a místo vděku cítím jen chlad a odcizení. „Mami, víš, jak je to teď s byty. Nikde nic není a ceny jsou šílený,“ odpovídá Tomáš bez emocí. „A co máme jako dělat? S malým dítětem na ulici?“ Klára se přidává s výčitkou v hlase.

Petr sedí v kuchyni a mlčky poslouchá. Už měsíce se hádáme kvůli tomu bytu. On by byl nejradši, kdybychom to nechali být. „Vždyť je to náš syn,“ říká pořád dokola. Ale já cítím, jak mi to trhá srdce. Vždycky jsem byla ta, co držela rodinu pohromadě. Teď mám pocit, že jsem ta, kdo ji rozbíjí.

Začalo to nenápadně. První měsíc byli vděční za každý den. Pomáhali nám s nákupy, vařili večeře, smáli jsme se spolu u stolu. Ale jakmile se narodil malý Matyášek, všechno se změnilo. Klára byla unavená a podrážděná, Tomáš se uzavřel do sebe. Přestali jsme spolu mluvit o čemkoli jiném než o tom, co chybí v lednici nebo kdo má jít s košem.

„Jano, nech to být,“ šeptá mi Petr večer do polštáře. „Oni to zvládnou. Jen potřebují čas.“ Ale já už nemám sílu čekat. Každý měsíc platíme za byt poplatky a hypotéku na náš vlastní dům. Sama mám práci v knihovně jen na poloviční úvazek a Petr je po operaci zad doma.

Jednoho dne přijdu do bytu na Vinohradech bez ohlášení. Klára mi otevře v županu a tváří se otráveně. „Co tu děláš takhle dopoledne?“ ptá se místo pozdravu.

„Chtěla jsem se podívat, jestli něco nepotřebujete,“ odpovím nejistě.

„Potřebujeme klid,“ odsekne a zabouchne dveře.

Vracím se domů a brečím v autě jako malá holka. Kde jsem udělala chybu? Vždyť jsem chtěla jen pomoct.

Začínám být zoufalá. Volám Tomášovi večer: „Musíme si promluvit. Nemůžeme ten byt držet napořád. Už jsme vám dali dost času.“ On mlčí dlouho do telefonu.

„Mami, ty nás chceš vyhodit?“ řekne nakonec tiše.

„Nechci vás vyhodit! Ale musíte pochopit, že i my máme svoje limity!“

Ticho. Pak zavěsí.

Další týdny jsou peklo. Tomáš přestává volat úplně, Klára mi neodpovídá na zprávy. Petr je na mě naštvaný: „Proč jsi musela tlačit? Teď nás nenávidí!“

Začínám pochybovat o sobě i o tom, co je správné. Mám právo chtít svůj byt zpět? Nebo bych měla obětovat všechno pro štěstí svého dítěte?

Jednou večer přijde Tomáš domů. Stojí ve dveřích našeho domu a vypadá zlomeně.

„Mami… já nevím co dělat,“ šeptá.

Sedíme spolu v kuchyni dlouho do noci. Vypráví mi o tom, jak je těžké najít bydlení v Praze s malým dítětem a nejistou prací. Jak se cítí jako selhání před Klárou i před sebou samým.

„Já tě chápu, Tomáši,“ říkám mu se slzami v očích. „Ale i já mám svoje hranice. Nemůžu vás živit navždycky.“

Nakonec se domluvíme – najdou si něco menšího i za cenu toho, že to nebude ideální místo. Pomůžeme jim s kauci i stěhováním.

Když odcházejí z bytu na Vinohradech, cítím zvláštní směs úlevy a smutku. Vím, že naše vztahy už nikdy nebudou stejné.

Sedím večer u okna a dívám se na světla města.

„Kde je ta hranice mezi pomocí a tím, kdy už člověk musí říct dost? A kolik toho má rodič obětovat pro své dítě?“