Můj syn mi nabízí peníze za úklid jejich bytu. Kde jsme se to ocitli?

„Mami, mohl bys nám prosím přijít uklidit byt? Samozřejmě ti za to zaplatíme.“

Ta věta mi rezonuje v hlavě už několik dní. Sedím u kuchyňského stolu, ruce se mi třesou a v očích mě pálí slzy. Můj syn Tomáš, můj jediný syn, mě právě požádal, abych mu uklízela byt. A ještě mi za to nabídl peníze. Kde jsme se to ocitli? Vždyť jsem ho vychovala sama, dřela jsem, abych mu mohla dopřát všechno, co potřeboval. A teď… teď jsem pro něj najednou jen někdo, kdo může přijít a uklidit za peníze?

„Marie, neber si to tak,“ říká mi moje sestra Jana do telefonu, když jí to vyprávím. „Dnešní mladí jsou jiní. Třeba to myslí dobře.“

Ale já vím, že to není jen o tom. Tomášova žena Lucie mi nikdy nebyla po chuti. Její ledabylost, neochota vařit nebo uklízet, její věčné stížnosti na práci i na Tomáše… Snažila jsem se ji přijmout kvůli synovi, ale nikdy jsem necítila, že bychom byly rodina. Teď mám pocit, že mě z jejich života vytlačuje úplně.

Vzpomínám si na první návštěvu u nich doma. Byt byl nový, krásný, ale už tehdy tam panoval chaos. Špinavé nádobí ve dřezu, prádlo rozházené po gauči, drobky na stole. Lucie seděla u televize s mobilem v ruce a Tomáš pobíhal kolem s vysavačem. „Mami, nechceš si dát kafe?“ zeptal se tehdy Tomáš zadýchaně. Lucie ani nezvedla oči od obrazovky.

Tenkrát jsem si řekla: „To je jejich život. Nech je být.“ Ale teď… teď mě Tomáš volá a prosí mě o pomoc. Jenže místo aby řekl: „Mami, potřebujeme tě,“ nabízí mi peníze. Jakoby chtěl koupit můj čas, moji péči.

Včera večer jsem se rozhodla jít k nim. Chtěla jsem si s Tomášem promluvit z očí do očí. Otevřela mi Lucie v županu, vlasy rozcuchané, v ruce hrnek s čajem.

„Ahoj Marie,“ řekla bez zájmu a pustila mě dovnitř.

Byt byl v ještě horším stavu než minule. Na stole zbytky od večeře, v předsíni hromada bot a kabátů. Tomáš seděl u počítače a když mě uviděl, rozpačitě se usmál.

„Mami… promiň, že je tu takový nepořádek. Máme toho oba moc v práci…“

Lucie si sedla zpátky na gauč a začala listovat časopisem.

„Tomáši,“ začala jsem opatrně, „proč jsi mi vlastně volal? Proč chcete, abych vám uklízela?“

Tomáš sklopil oči. „Víš… Lucie má teď hodně práce a já taky. Nestíháme domácnost. A nechceme tě zatěžovat zadarmo…“

„Ale já nejsem vaše uklízečka!“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet.

Lucie se na mě podívala přes brýle: „No jo, ale když už sem chodíte tak často… aspoň bychom vám mohli něco dát.“

V tu chvíli mi bylo jasné, že pro Lucii nejsem rodina. Jsem jen někdo navíc, kdo překáží nebo může posloužit.

„Tomáši,“ řekla jsem tiše, „pamatuješ si ještě na to, jak jsme spolu kdysi pekli bábovku? Jak jsi mi pomáhal s úklidem bytu? Dělali jsme to spolu… protože jsme byli rodina.“

Tomáš mlčel. Lucie protočila oči.

„Mami… já nechci, abys byla smutná. Jen jsme mysleli… že by ti to třeba i pomohlo. Máš teď víc času…“

„Takže protože jsem v důchodu a sama, mám vám uklízet? Za peníze?“

Tomáš se zvedl a přišel ke mně. „Nechci tě urazit. Jen jsme nevěděli, jak jinak to zvládnout.“

V tu chvíli jsem cítila obrovskou propast mezi námi. Kde je ta blízkost, kterou jsme kdysi měli? Kde je ta důvěra?

Odešla jsem dřív, než bych řekla něco zlého. Doma jsem brečela do polštáře jako malá holka.

Druhý den mi Tomáš volal znovu.

„Mami… promiň. Nechtěl jsem ti ublížit.“

„Tomáši,“ řekla jsem unaveně, „já pro tebe vždycky budu máma. Ale nechci být vaše služka.“

Na druhém konci bylo ticho.

Od té doby jsme spolu moc nemluvili. Lucie mi poslala SMS: „Děkujeme za nabídku, už to zvládneme sami.“ Nabídku? Já jim přece nic nenabízela!

Cítím se zrazená a osamělá. Přemýšlím, kde jsme udělali chybu. Je to vina Lucie? Nebo jsem někde selhala já? Možná jsme si měli víc povídat, víc si pomáhat… Možná jsem měla být přísnější nebo naopak tolerantnější.

Teď sedím u okna a dívám se na prázdnou ulici pod sebou. V hlavě mi zní Tomášova slova: „Jen jsme nevěděli, jak jinak to zvládnout.“

Co když už dnešní rodiny opravdu neumějí spolu mluvit? Co když jsme každý uzavřený ve svém světě a neumíme si říct o pomoc bez toho, abychom nabídli peníze?

Možná je chyba ve mně… nebo v nás všech?

Řekněte mi – co byste udělali vy? Je možné najít cestu zpátky k rodině, když už si připadáte jako cizinec ve vlastním životě?