Myslela jsem, že svatba v šedesáti bude pohádka. Místo toho jsem přišla o všechno.

„Mami, prosím tě, nedělej to. Neznáš ho dost dlouho!“ křičela na mě Lucie, když jsem jí oznámila, že si vezmu Karla. Stála uprostřed kuchyně našeho panelákového bytu na Jižním Městě, ruce v bok, oči plné slz a vzteku. Já jsem jen mlčky seděla u stolu a hladila hrnek s kávou, který se mi třásl v ruce. Bylo mi šedesát a poprvé po letech jsem měla pocit, že mě někdo opravdu vidí. Karel byl vdovec, poznali jsme se v knihovně, kde jsem pracovala na poloviční úvazek. Přinesl mi růži a pozval mě na kávu. Po dvou měsících jsme spolu plánovali svatbu.

Lucie byla vždycky moje opora. Po rozvodu s jejím otcem jsme byly samy, zvládaly jsme všechno – školu, nemoci, první lásky i zklamání. Když odešla na vysokou do Brna, bylo mi smutno, ale věděla jsem, že ji musím pustit. Po škole se vrátila domů a já byla ráda, že ji mám zase u sebe. Jenže teď jsem měla pocit, že žiju její život místo svého.

„Mami, vždyť on tě jen využije! Podívej se na něj – pořád mluví o penězích a o tom, jak byste mohli prodat byt a odstěhovat se na venkov. Ty chceš opustit Prahu?“ Lucie byla neústupná. Já jsem ale chtěla začít znovu. Věřila jsem Karlovi. Slíbil mi zahradu, klid a společné stáří.

Svatba byla malá. Jen já, Karel, jeho syn Petr a Lucie – která přišla jen proto, aby mi to mohla rozmluvit ještě u oltáře. „Mami, ještě není pozdě,“ šeptala mi do ucha těsně před tím, než jsem řekla „ano“. Ale já už byla rozhodnutá.

První týdny byly krásné. Přestěhovali jsme se do Karlova domu v malé vesnici u Benešova. Zahrada byla zarostlá, ale Karel sliboval, že ji dá do pořádku. Já pekla koláče a zvala sousedy na kávu. Jenže brzy se ukázalo, že Karel je jiný člověk doma než ve městě. Začal být mrzutý, vyčítal mi každou korunu utracenou za jídlo nebo oblečení. „Proč potřebuješ novou bundu? Vždyť máš tu starou!“ křičel jednou večer, když jsem si dovolila koupit si něco pro sebe.

Lucie mi volala každý den. „Mami, vrať se domů. Prosím tě.“ Ale já jsem nechtěla přiznat porážku. Věřila jsem, že se to spraví.

Jednoho dne přišel Karel s návrhem: „Prodáme tvůj byt v Praze a koupíme větší dům tady. Petr potřebuje peníze na podnikání.“ Ztuhla jsem. Byt byl celý můj život – bezpečí pro mě i pro Lucii. „Nechci prodávat byt,“ řekla jsem tiše.

Karel zuřil. „Tak proč jsi sem vůbec lezla? Myslel jsem, že chceš být rodina!“ Jeho syn Petr mě začal ignorovat a doma panovalo napětí. Přestala jsem spát, bála jsem se každého večera.

Jednou večer přišla Lucie neohlášeně. „Mami, balíme věci a jedeme domů.“ Karel stál ve dveřích a smál se: „Jen si ji vem! Stejně je tu k ničemu.“

Cestou zpátky do Prahy jsme mlčely. Lucie řídila a já plakala do kapesníku jako malá holka.

Doma bylo všechno jiné. Byt byl stejný, ale já už ne. Lucie mi vařila čaj a hladila mě po vlasech jako kdysi já ji. „Mami, proč jsi mi nevěřila?“ ptala se tiše.

Nevěděla jsem co říct. Cítila jsem se jako selhání – jako matka i jako žena.

Začaly jsme spolu chodit na procházky do parku, povídaly si o všem možném i nemožném. Ale mezi námi zůstala zeď nedůvěry a bolesti.

Karel mi několikrát volal – nejdřív prosil o odpuštění, pak vyhrožoval soudem kvůli společnému majetku. Nakonec přestal volat úplně.

Začala jsem chodit na terapii pro seniory na Praze 4. Tam jsem poprvé slyšela příběhy jiných žen – některé byly podobné tomu mému. Uvědomila jsem si, že nejsem sama.

Ale pořád mě trápí otázka: Proč jsem uvěřila pohádce o štěstí na stará kolena? Proč jsme my ženy ochotné riskovat všechno kvůli lásce? A hlavně – dokáže mi Lucie někdy odpustit?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že má smysl hledat štěstí i po šedesátce? Nebo bych měla být ráda za to, co mám?