Na dcery narozeniny jsem tam nebyla – jsem opravdu tak špatná máma?

„Martino, proč jsi mě nepozvala?“ šeptám do ticha svého bytu, zatímco zírám na kalendář, kde je dnešní den zvýrazněný červenou fixou. 23. dubna – Martiny třicáté páté narozeniny. Sedím u stolu, ruce se mi třesou a v hlavě mi hučí. Telefon mlčí. Žádné pozvání, žádná zpráva, žádný hovor. Jen ticho, které mě dusí.

Když jsem byla mladší, nikdy by mě nenapadlo, že se jednou ocitnu takhle sama. Můj muž Petr zemřel před čtyřmi lety na rakovinu plic. Od té doby je můj život jako rozbitý hrnek – snažím se ho slepit, ale pořád zůstávají praskliny. Práce v knihovně skončila před třemi lety, když ji zavřeli kvůli úsporám. Od té doby žiju z podpory a občasných brigád, které mi dohodí sousedka Jana.

Martina byla vždycky moje sluníčko. Jako malá se ke mně tiskla, když měla noční můry, a já jí zpívala ukolébavky. V pubertě jsme se hádaly kvůli každé hlouposti – kvůli jejímu oblečení, kamarádům, škole. Ale vždycky jsme si nakonec sedly ke stolu s hrnkem čaje a všechno si vyříkaly. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Poslední roky to mezi námi skřípalo víc a víc. Když si Martina našla přítele Tomáše, měla jsem pocit, že mě od sebe odstrkuje. Jednou jsem jí řekla, že by si měla najít lepší práci – že prodavačka v drogerii není pro ni dost dobrá. Tehdy mi vmetla do tváře: „Mami, nikdy ti nic není dost dobré! Ani já!“ A odešla.

Od té doby jsme spolu mluvily jen sporadicky. O Vánocích mi poslala pohlednici s fotkou jejich psa Maxe a podpisem „Martina & Tomáš“. Ani slovo navíc. Volala jsem jí několikrát, ale vždycky to zvedla jen na chvíli a rychle se rozloučila s tím, že „musí běžet“.

Dnes je to poprvé, co mě na své narozeniny ani nepozvala. Sousedka Jana mě ráno potkala na chodbě a povídá: „Tak co, Zuzko, těšíš se na oslavu u Martiny? Viděla jsem ji včera s dortem.“ Jen jsem se usmála a zalhala: „Jasně, už mám i dárek.“ Ve skutečnosti mám doma jen knížku zabalenou v papíru s modrými květy – leží na poličce už týden a čeká na příležitost, která nepřišla.

Sedím u stolu a přemýšlím: Kde jsem udělala chybu? Byla jsem moc přísná? Málo chápavá? Nebo jsem ji dusila svými radami a kritikou? Vždyť jsem chtěla jen to nejlepší…

Zvedám telefon a zkouším vytočit její číslo. Po třetím zazvonění to zvedne.

„Ano?“ ozve se její hlas, chladný a odměřený.

„Martino… dneska máš narozeniny…“ začnu nejistě.

„Vím,“ odpoví krátce.

„Chtěla jsem ti popřát všechno nejlepší. A…“ hlas se mi zlomí, „mrzí mě, že nejsem s tebou.“

Na druhém konci je ticho. Pak slyším její povzdech.

„Mami, já… nechci to teď řešit. Mám tu hosty.“

„Dobře,“ zašeptám. „Jen… kdybys někdy chtěla… víš kde mě najdeš.“

„Jo,“ řekne tiše a zavěsí.

Zůstanu sedět s telefonem v ruce a slzami v očích. Vzpomínám na všechny ty roky – na první krůčky, na rozbité koleno, na maturitu i první lásku. Všechno to bylo tak dávno… Kdy přesně jsme se odcizily? Kdy se ze mě stala ta matka, kterou nechce vidět?

Večer si otevřu láhev vína a pustím staré rodinné fotky. Na jedné je Martina jako malá holčička v bílých šatičkách, směje se na mě s pusou od čokolády. Na jiné sedíme všichni tři u stolu – já, Petr i ona – a smějeme se něčemu hloupému. Byli jsme šťastní? Nebo jsem si to jen namlouvala?

Druhý den ráno najdu ve schránce obálku bez známky. Uvnitř je krátký vzkaz: „Mami, potřebuju čas. Prosím tě, nech mě být.“

Srdce mi sevře ledová ruka. Co jsem provedla tak hrozného? Proč mě vlastní dcera nechce ve svém životě?

Celý den chodím po bytě jako tělo bez duše. Sousedka Jana mi přinese koláč a ptá se: „Co se děje?“ Jen zavrtím hlavou a rozpláču se jí na rameni.

Večer sedím u okna a pozoruji světla v protějším domě. Přemýšlím o tom, kolik matek v Česku zažívá něco podobného – samotu, výčitky svědomí, strach z toho, že už nikdy nenajdou cestu ke svým dětem.

Možná jsem opravdu udělala chyby. Možná jsem byla moc tvrdá nebo moc úzkostlivá. Ale vždycky jsem ji milovala – víc než cokoli na světě.

Teď už mi zbývá jen čekat. Doufat, že jednoho dne Martina pochopí, že i máma je jen člověk – omylný, slabý a někdy zoufalý.

Možná bych měla napsat dopis. Nebo jí prostě nechat prostor…

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat o vztah s vlastní dcerou za každou cenu? Nebo je lepší nechat věci být a doufat v čas?