Na schodech paneláku: Útěk z pekla a hledání naděje

„Mami, proč musíme jít pryč?“ šeptá mi do ucha malá Anička, zatímco ji tisknu k sobě a druhou rukou držím za ruku Tomáška. Je půl druhé ráno, v paneláku na Proseku je ticho, jen někde v dálce štěká pes. Srdce mi buší až v krku, ruce se mi třesou, ale vím, že už nemůžu zůstat. Dneska to bylo horší než kdy jindy. Petr, můj muž, přišel domů opilý a bez varování mě udeřil. Děti křičely, já jsem křičela, ale sousedi dělali, že nic neslyší. Jako vždycky.

„Musíme jít, zlato. Tady už to není bezpečné,“ šeptám Aničce a snažím se, aby můj hlas zněl klidněji, než se cítím. Tomášek mlčí, jen se ke mně tiskne a jeho malá dlaň je ledová. Vybíháme po schodech, protože výtah by nás mohl prozradit. V hlavě mi běží jediná myšlenka: Kam teď?

Zkouším první možnost – Jana, moje nejlepší kamarádka od základky. Vždycky říkala, že u ní mám dveře otevřené. Klepu na její dveře, děti za mnou tiše popotahují. Slyším šramot, pak se dveře pootevřou. „Martino, co tady děláš v tuhle hodinu?“ šeptá rozespale Jana. Vysvětluju jí situaci, slzy mi tečou po tváři. „Promiň, ale nemůžu tě pustit dovnitř. Můj muž by to nepochopil… a děti spí.“ Dveře se zavírají a já zůstávám stát na chodbě, s dětmi a pocitem, že jsem úplně sama.

Sedáme si na studené schody mezi patry. Děti se ke mně tisknou, Anička tiše pláče. Snažím se je zahřát svým tělem, ale sama se třesu zimou i strachem. Hlavou mi běží vzpomínky na to, jaké to bylo dřív – když jsme se s Petrem poznali, byl milý, pozorný, smáli jsme se spolu. Kdy se to všechno pokazilo? Kdy se z něj stal tenhle člověk?

Telefon mám v kapse, ale nevím, komu volat. Máma bydlí v Brně a s tátou jsme se pohádali před lety kvůli Petrovi. Všichni mě varovali, ale já jsem neposlouchala. Teď bych dala cokoliv za to, aby mě někdo objal a řekl mi, že všechno bude dobré.

„Mami, bolí mě nožičky,“ fňuká Tomášek. „Já vím, broučku. Ještě chvilku vydrž.“ Přemýšlím, jestli mám jít na policii. Ale co když mi děti vezmou? Co když mi nikdo neuvěří? V televizi pořád říkají, že máme volat o pomoc, ale v reálu je to všechno složitější.

Najednou slyším kroky. Sousedka paní Novotná jde do práce na ranní směnu. „Martino, co tady děláš s dětmi?“ ptá se překvapeně. Chvíli váhám, pak jí všechno vyklopím. Paní Novotná mě vezme k sobě do bytu, uvaří nám čaj a nabídne, že můžeme přespat na gauči. Děti konečně usínají a já sedím v kuchyni a brečím do hrnku s čajem. Paní Novotná mě hladí po ruce a říká: „Nebojte se, Martino. Zítra půjdeme na OSPOD a všechno spolu vyřešíme.“

Ráno je všechno ještě těžší. Děti jsou unavené a zmatené, já mám pocit, že jsem selhala jako matka i jako žena. Volám do práce a omlouvám se, že dnes nepřijdu. Šéfová je chápavá, ale slyším v jejím hlase napětí. Vím, že dlouho takhle fungovat nemůžu.

Na OSPODu sedím naproti paní sociální pracovnici, která si zapisuje každé moje slovo. „Chcete podat trestní oznámení?“ ptá se mě. „Nevím… bojím se.“ „Nebojte se, pomůžeme vám,“ říká klidně. Ale já vím, že to nebude jednoduché. Petr je v práci oblíbený, má známé na policii. Co když mi nikdo neuvěří?

Dny plynou v mlze. Střídáme azylové domy, děti chodí do školy s kruhy pod očima. Já hledám novou práci, protože Petr mi zablokoval účet a přestal platit alimenty. Jana mi občas napíše zprávu, ale už jí nevěřím. Přátelství prý vydrží všechno, ale když jde do tuhého, každý myslí hlavně na sebe.

Jednou večer sedím s dětmi na posteli v malém pokoji azylového domu a čteme pohádku. Anička mě obejme a šeptne: „Mami, už nikdy nechci zpátky k tátovi.“ V tu chvíli vím, že jsem udělala správně, i když je to těžké.

Po měsících boje konečně dostávám soudní rozhodnutí o svěření dětí do péče a zákaz styku pro Petra. Je to vítězství, ale cítím spíš únavu než radost. Přemýšlím, kolik žen kolem mě prožívá něco podobného a bojí se promluvit.

Někdy v noci nemůžu spát a přemýšlím: Proč je tak těžké najít pomoc, když ji člověk nejvíc potřebuje? Kolik dveří musí člověk obejít, než mu někdo otevře? Co byste udělali vy na mém místě?