Ne každý má život jako z pohádky: Příběh Zuzany

„Zuzano, prosím tě, můžeš nám půjčit na nájem? Už fakt nevíme, co dělat…“ Tomášův hlas se mi třásl v telefonu a já jsem cítila, jak se mi stahuje žaludek. Byla jsem zrovna v práci, v kanceláři plné papírů a šéfových požadavků, když mi tenhle hovor obrátil den naruby. Můj syn, můj silný Tomáš, který vždycky tvrdil, že všechno zvládne sám, mě teď prosil o pomoc.

„Kolik potřebujete?“ zeptala jsem se tiše, aby mě kolegové neslyšeli. „Deset tisíc. Jen na měsíc. Klára je pořád doma s malou a teď… no, čekáme další.“

Na chvíli jsem oněměla. Věděla jsem, že Klára byla na mateřské s Eliškou a teď měla nastoupit zpátky do práce. Jenže osud si s nimi zahrál – další těhotenství znamenalo další měsíce bez příjmu. Tomáš dřel ve skladu v logistické firmě, bral přesčasy, ale hypotéka na nový dům v okrajové části Brna byla neúprosná.

Když jsem večer přišla domů, sedla jsem si ke stolu a dlouho zírala do prázdna. Můj manžel Petr si všiml mého napětí. „Zase Tomáš?“ zeptal se bez obalu. Přikývla jsem. „Potřebují peníze. Zase.“

Petr si povzdechl. „Nemůžeme jim pořád pomáhat. Máme taky svoje výdaje. A co když přijde něco nečekaného?“

„Jsou to naše vnoučata,“ namítla jsem tiše. „Nemůžu je nechat padnout.“

Další den jsem jela za Tomášem a Klárou. Byt byl plný dětského smíchu i pláče, na stole zbytky od oběda, v rohu hromada prádla. Klára seděla na gauči s Eliškou v náručí a v očích měla stíny únavy i strachu.

„Mami, já fakt nevím, co dělat,“ šeptala. „Chtěla jsem zpátky do práce, ale teď… kdo nás zaměstná těhotnou? A školka pro Elišku je plná.“

Tomáš chodil po bytě jako lev v kleci. „Já už nevím, kde brát další směny. Všechno je dražší a já mám pocit, že se topíme.“

Sedla jsem si k nim a snažila se být silná. „Pomůžu vám teď, ale musíme najít řešení na delší dobu.“

Jenže jaké řešení? Sama jsem měla práci jen na poloviční úvazek a Petr byl po operaci kolene doma. Naše úspory mizely rychleji, než jsem čekala.

Začali jsme hledat možnosti – přídavky na děti, příspěvek na bydlení, dokonce i potravinovou banku. Klára se styděla žádat o pomoc. „Vždyť jsme nikdy nebyli sociální případ,“ šeptala mi jednou večer do telefonu.

Jednoho dne přišla hádka. Petr už nevydržel napětí doma. „Proč jim pořád pomáháš? Co když přijdeš o práci? Co když budu muset znovu do nemocnice? Myslíš někdy na nás?“

„Myslím! Ale jsou to naše děti! Co mám dělat – dívat se, jak končí na ulici?“ křičela jsem zoufale.

Následující týdny byly jako zlý sen. Tomáš byl vyčerpaný, Klára plakala kvůli každé maličkosti a já měla pocit, že se rodina rozpadá pod tíhou dluhů a nevyřčených výčitek.

Jednou večer jsem přišla k nim domů a slyšela za dveřmi hádku:

„Kdybys nebyla zase těhotná, mohli jsme být v pohodě!“ vybuchl Tomáš.

„To myslíš vážně? To dítě jsme chtěli oba!“ vzlykala Klára.

Vtrhla jsem dovnitř. „Dost! Tohle vám nepomůže! Musíte držet spolu!“

Všichni jsme plakali – já, Klára i Tomáš. Děti spaly v pokojíčku a já si uvědomila, jak moc nás tahle situace ničí.

Začali jsme spolu mluvit otevřeněji. Klára našla brigádu na pár hodin týdně – hlídání dětí u sousedky. Tomáš zkusil požádat o lepší pozici ve firmě. Já s Petrem jsme si sedli nad rozpočet a rozhodli se omezit výdaje na minimum.

Ale strach z budoucnosti zůstal. Každý měsíc byl boj o přežití. Každý den jsem si kladla otázku: Kde je hranice mezi pomocí a vlastním přežitím? Jak dlouho ještě vydržím být oporou pro všechny?

A tak tu sedím u stolu, dívám se na fotku svých vnoučat a ptám se sama sebe: Je správné obětovat všechno pro rodinu? Nebo bych měla myslet víc na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?