Nečekaná svatba: Matčina cesta k usmíření
«Jak je možné, že jsem se o svatbě svého vlastního syna dozvěděla od sousedky?» ptala jsem se sama sebe, když jsem zavírala dveře a slzy mi stékaly po tváři. Sedla jsem si na pohovku v obýváku a nechala se unášet bolestí, která mě zaplavila. Můj jediný syn, Tomáš, se měl ženit a já o tom nevěděla. Jak je možné, že mě takhle vyloučil ze svého života?
V hlavě mi vířily myšlenky. Co jsem udělala špatně? Proč mi to neřekl sám? Vždyť jsme si byli tak blízcí. Vzpomínala jsem na chvíle, kdy byl ještě malý chlapec, jak jsme spolu chodili na procházky do parku a povídali si o všem možném. A teď? Teď se mi zdálo, že jsem pro něj cizí.
Rozhodla jsem se, že to tak nenechám. Musím zjistit, co se stalo. Musím mluvit s jeho snoubenkou, Lenkou. Možná mi ona dokáže vysvětlit, proč mě Tomáš takhle odstrčil. Možná je to všechno jen nedorozumění.
Druhý den ráno jsem se oblékla a vyrazila k nim domů. Cestou jsem si připravovala, co řeknu. «Lenko,» začala jsem v duchu, «chtěla bych s tebou mluvit o Tomášovi a o vaší svatbě.» Ale jakmile jsem stála před jejich dveřmi, všechny připravené věty mi zmizely z hlavy.
Lenka otevřela dveře s úsměvem na tváři. «Ahoj, Charlotte! Co tě k nám přivádí?» zeptala se mile.
«Ahoj Lenko,» odpověděla jsem nejistě. «Mohla bych s tebou na chvíli mluvit?»
«Samozřejmě, pojď dál,» pozvala mě dovnitř.
Sedly jsme si do obýváku a já se snažila najít správná slova. «Lenko,» začala jsem pomalu, «dozvěděla jsem se od sousedky, že se s Tomášem budete brát.»
Lenka na mě překvapeně pohlédla. «Ach, Charlotte, to mě mrzí. Myslela jsem, že ti to Tomáš už řekl.»
«Neřekl,» odpověděla jsem tiše a cítila, jak mi znovu stoupají slzy do očí.
Lenka mě vzala za ruku. «Věř mi, nebylo to úmyslné. Tomáš měl v poslední době hodně práce a asi si myslel, že ti to řekne později.»
«Ale proč mi to neřekl hned?» ptala jsem se zoufale.
«Možná se bál tvé reakce,» odpověděla Lenka opatrně.
«Moje reakce? Proč bych měla reagovat špatně na to, že se můj syn žení?» nechápala jsem.
Lenka chvíli váhala, než odpověděla: «Víš, Tomáš měl pocit, že bys mohla mít výhrady k tomu, jak rychle jsme se rozhodli vzít.»
Zamyslela jsem se nad tím. Možná měl pravdu. Možná bych opravdu měla obavy z toho, že se rozhodli příliš rychle. Ale to neznamená, že bych jim nepřála štěstí.
«Lenko,» řekla jsem nakonec, «chci jen být součástí jeho života. Chci být součástí vaší rodiny.»
Lenka se usmála a pevně mě objala. «Samozřejmě, Charlotte. Jsi pro nás důležitá a chceme tě mít u sebe.»
Když jsem odcházela od Lenky, cítila jsem se klidnější. Věděla jsem, že musím mluvit i s Tomášem a vyjasnit si s ním naše vztahy. Ale teď už jsem věděla, že to zvládnu.
Večer jsem seděla doma a přemýšlela o tom všem. Jak snadno mohou nedorozumění narušit vztahy mezi lidmi. Jak důležité je mluvit spolu otevřeně a upřímně.
A tak jsem si položila otázku: Kolik dalších nedorozumění bychom mohli předejít, kdybychom si navzájem více naslouchali a byli k sobě upřímní?