„Nechci tě tu už vidět, mami.“ Synova žena mě obvinila z něčeho, co jsem nikdy neudělala – a můj syn jí uvěřil

„Nechci tě tu už vidět, mami.“ Ta věta mi stále zní v uších, i když už uplynulo několik hodin od chvíle, kdy za mnou Michal zabouchl dveře. Stojím na chodbě paneláku v Nuslích, v ruce pořád držím tašku s bábovkou, kterou jsem upekla pro vnuka Tomáška. Prsty se mi třesou a v očích mě pálí slzy. Nikdy bych nevěřila, že tohle někdy uslyším od vlastního syna.

„Mami, prosím tě, už to neřeš. Lenka říkala, že jsi jí vzala peníze z peněženky. Já… já ti věřím, ale ona je z toho úplně hotová. Nechci tu teď žádné hádky.“ Jeho hlas byl chladný, cizí. Kde je ten kluk, kterého jsem vodila do školky, který mi šeptal, že mě má nejradši na světě? Kde je ten Michal, který mi volal, když měl první zlomené srdce, a já ho utěšovala, že všechno bude dobré?

Lenka stála za ním, ruce založené na prsou, oči plné výčitek. „Já vím, že jsi to byla ty. Nikdo jiný tu nebyl. Měla jsem tam dva tisíce na nákup a teď tam nejsou. Vždycky jsi měla problém s tím, že Michal dává peníze na naši domácnost, že?“ Její hlas byl ostrý jako břitva. Snažila jsem se něco říct, ale slova mi uvízla v krku. Nikdy bych si nevzala ani korunu, natož od nich. Vždyť jsem jim tolikrát pomohla – když se stěhovali, když se jim rozbila pračka, když byl Tomášek nemocný a já hlídala, aby Lenka mohla do práce.

„Lenko, přísahám, že jsem ti nic nevzala. Proč bych to dělala?“ vydechla jsem zoufale. Ale ona jen protočila oči a otočila se zády. Michal se na mě díval, jako bych byla někdo úplně jiný. „Mami, teď by bylo lepší, kdybys šla. Lenka je rozrušená. Zavolám ti, až se to uklidní.“

Zavolám ti. Ale od té chvíle se neozval. Sedím doma v našem malém bytě na Žižkově, kde jsme s Michalem žili sami po smrti jeho otce. Všechno mi ho připomíná – jeho pokoj, kde ještě visí plakát s Jaromírem Jágrem, jeho stará kytara, na kterou už léta nehrál. Vzpomínám, jak jsme spolu chodili na hřiště, jak jsme pekli perníčky na Vánoce, jak mi jednou řekl, že až bude velký, postaví mi dům u rybníka. A teď? Teď jsem pro něj někdo, kdo krade peníze jeho ženě.

Telefon mlčí. Každý den čekám, že se ozve. Že si to rozmyslí, že přijde a omluví se. Ale dny plynou a nic. Sousedka paní Novotná se mě ptá, proč už nechodím za vnukem. Jen pokrčím rameny a řeknu, že mají moc práce. Ale uvnitř mě to trhá na kusy. Tomášek mi chybí nejvíc. Je mu teprve pět a já vím, že nechápe, proč babička najednou nechodí.

Jednoho večera, když už nemůžu spát, rozhodnu se napsat Michalovi dopis. „Milý Michale, nikdy bych ti neublížila. Vždycky jsem tě milovala a vždycky budu. Nevím, proč Lenka říká, že jsem jí vzala peníze, ale přísahám, že to není pravda. Prosím, věř mi. Chybíš mi. Chybí mi Tomášek. Prosím, ozvi se mi. Máma.“ Dopis leží na stole několik dní, než najdu odvahu ho hodit do schránky.

Odpověď nepřichází. Místo toho mi jednoho dne zavolá Lenka. „Prosím tě, už nám nepiš. Michal je z toho špatný. Potřebujeme klid. A jestli jsi opravdu nic nevzala, tak to nech být. Ale já vím svoje.“ Její hlas je ledový. Položím telefon a rozpláču se.

Začínám pochybovat sama o sobě. Co když jsem opravdu něco přehlédla? Co když jsem peněženku omylem vzala, když jsem uklízela? Ale vím, že ne. Nikdy bych to neudělala. Jenže když vám vlastní syn nevěří, začnete pochybovat o všem.

Jednou potkám Michala na ulici. Jde s Tomáškem za ruku, oba spěchají. Zastavím se, srdce mi buší až v krku. „Michale, prosím…“ začnu, ale on se na mě ani nepodívá. „Mami, teď ne. Máme naspěch.“ Tomášek se na mě usměje a zamává. „Ahoj babi!“ Ale Michal ho rychle táhne pryč. Stojím tam jako opařená, slzy mi tečou po tvářích.

Začnu chodit k psycholožce. Potřebuji si s někým promluvit. Vyprávím jí celý příběh, ona mě vyslechne a řekne: „Někdy lidé věří tomu, co chtějí věřit. A někdy je potřeba nechat věci být, i když to bolí.“ Ale jak mám nechat být vlastního syna? Jak mám žít s tím, že mě považuje za zlodějku?

Čas plyne. Blíží se Vánoce. Všude jsou světýlka, lidé nakupují dárky, ale já nemám pro koho. Upeču perníčky, jako každý rok, ale zůstanou na stole. Dívám se z okna na zasněžený dvůr a přemýšlím, jestli se někdy všechno vysvětlí. Jestli Michal přijde a řekne: „Mami, promiň, mýlil jsem se.“

Někdy v noci se budím a ptám se sama sebe: Kde jsem udělala chybu? Proč mi nevěří? Je možné, že jedno křivé slovo dokáže zničit celý život? A co bych měla udělat, abych svého syna získala zpět?

Možná mi někdo z vás poradí. Má cenu bojovat, nebo mám nechat minulost být? Jak byste se zachovali vy, kdyby vám vlastní dítě přestalo věřit kvůli lži?