Neděle, která roztrhla mou rodinu: Je pravda vždycky to nejdůležitější?

„Mami, prosím tě, chovej se dneska normálně,“ šeptal mi Petr, když jsme spolu chystali stůl na nedělní oběd. Věděla jsem, že je nervózní. Poprvé měl přivést svou snoubenku, Anetu, k nám domů. Snažila jsem se usmát, ale v hrudi jsem cítila zvláštní tíhu, kterou jsem si neuměla vysvětlit.

Zvonek zazvonil přesně ve dvanáct. Petr vyběhl ke dveřím a já slyšela jeho veselý hlas: „Ahoj, lásko! Pojď dál, máma už se tě nemůže dočkat.“ Srdce mi bušilo, když jsem zaslechla cizí ženský smích. Když jsem vešla do předsíně, uviděla jsem ji. Aneta. Vysoká, štíhlá, s dlouhými tmavými vlasy a očima, které jsem už někde viděla. V tu chvíli mi hlavou probleskla vzpomínka na noc, kdy se moje dcera Lucie vrátila domů uplakaná, s roztrženou halenkou a modřinou na ruce. Bylo to před třemi lety. Tehdy mi řekla, že ji někdo napadl na diskotéce, ale nikdy nechtěla říct, kdo to byl. Jen opakovala: „Mami, prosím, nech to být.“

Teď jsem stála tváří v tvář dívce, která byla u toho. Poznala jsem ji. Byla to ona, která tehdy Lucii odtáhla na záchod a zamkla dveře. Viděla jsem ji na fotkách z Facebooku, které mi Lucie ukázala, když se snažila vysvětlit, proč už nechce chodit ven. Aneta byla v partě těch, kteří Lucii šikanovali. A teď stála v mém domě, usmívala se a podávala mi ruku. „Dobrý den, paní Novotná, moc mě těší.“

Ruka se mi třásla, když jsem ji přijímala. „I mě těší, Aneto,“ odpověděla jsem, ale v hlavě mi vířily myšlenky. Petr byl šťastný, Lucie se už dávno odstěhovala do Brna a snažila se na všechno zapomenout. Ale já jsem nezapomněla. Nedokázala jsem.

Oběd probíhal v napjaté atmosféře. Petr se snažil udržet konverzaci, ale já jsem byla duchem nepřítomná. Aneta se smála jeho vtipům, chválila moje knedlíky a ptala se na naši zahradu. V jednu chvíli se na mě podívala a v jejím pohledu jsem zahlédla stín poznání. Věděla, že vím. Najednou ztichla a začala si nervózně pohrávat s ubrouskem.

Po obědě Petr navrhl, že půjdou na procházku. Když se chystali odejít, Aneta se zastavila ve dveřích kuchyně. „Paní Novotná, můžu s vámi na chvíli mluvit?“ zeptala se tiše. Přikývla jsem a zavřela za námi dveře. Stály jsme proti sobě, dvě ženy, které spojovalo jedno bolestné tajemství.

„Vím, že víte, kdo jsem,“ začala Aneta. „A vím, co se stalo s Lucií. Je mi to líto. Byla jsem mladá a hloupá, nechala jsem se strhnout partou. Nikdy jsem jí nechtěla ublížit, ale stalo se to. Omlouvám se.“

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. „Omluva už Lucii nevrátí to, co ztratila. Kvůli vám se bála chodit ven, přestala věřit lidem. Myslíte, že tohle se dá jen tak odpustit?“

Aneta sklopila hlavu. „Nevím. Ale Petr o ničem neví. Prosím, neříkejte mu to. Miluju ho a nechci ho ztratit.“

V tu chvíli jsem cítila obrovský vztek i bezmoc. Měla jsem chuť na ni zakřičet, vyhodit ji z domu, zavolat Lucii a říct jí, že ta, která jí zničila život, se teď chystá stát součástí naší rodiny. Ale pak jsem si vzpomněla na Petrovy oči, když mi ráno říkal, jak je šťastný. Na to, jak dlouho hledal někoho, kdo by ho miloval. A na Lucii, která se snažila začít znovu, daleko od nás.

Celý večer jsem přemýšlela, co mám dělat. Měla jsem právo rozbít Petrovi život kvůli minulosti? Nebo jsem měla chránit Lucii a postavit se za ni, i když už o to nestála? Když Petr s Anetou odjeli, sedla jsem si do obýváku a dívala se do prázdna. Manžel, který o ničem nevěděl, se mě ptal, co se děje. Jen jsem zavrtěla hlavou.

Další dny byly peklo. Petr mi volal, že Aneta je zneklidněná, že prý jsem byla divná. Snažila jsem se vymluvit na únavu, ale v noci jsem nemohla spát. Nakonec jsem zavolala Lucii. „Lucko, musím se tě na něco zeptat. Pamatuješ si Anetu?“

Na druhém konci bylo dlouho ticho. Pak Lucie řekla: „Ano, pamatuju. Proč?“

„Petr si ji chce vzít. Byla u nás na obědě.“

Lucie se zhluboka nadechla. „Mami, to je jeho život. Já už to nechci řešit. Prosím tě, neříkej mu nic. Já jsem se s tím smířila. Ty bys měla taky.“

Zavěsila jsem a zůstala sedět s telefonem v ruce. Věděla jsem, že Lucie má pravdu, ale srdce mi krvácelo. Jak můžu dovolit, aby někdo, kdo ublížil mé dceři, byl součástí naší rodiny? Ale jak můžu zničit Petrovi štěstí kvůli něčemu, co už je minulostí?

Týdny plynuly a já jsem se snažila chovat normálně. Petr s Anetou plánovali svatbu, manžel se těšil na vnoučata. Jen já jsem žila s tím tajemstvím, které mě dusilo. Jednou večer jsem seděla na balkoně a Aneta mi zavolala. „Paní Novotná, já vím, že mi nikdy neodpustíte. Ale chci vám slíbit, že Petrovi nikdy neublížím. Vím, co jsem udělala, a budu s tím žít do konce života.“

Položila jsem telefon a rozplakala se. Možná je pravda někdy méně důležitá než štěstí těch, které milujeme. Ale dokážu s tím žít? Dokážu se dívat Petrovi do očí a vědět, že mu lžu?

Někdy si říkám: Je lepší chránit minulost, nebo budoucnost? A co byste udělali vy na mém místě?