„Nejsem chůva tvé dceři!” – Rodinné drama na oslavě narozenin

„To snad nemyslíš vážně, Lucie! Copak je tak těžké pohlídat na chvíli Aničku? Vždyť jsi stejně doma na mateřské!“ Její hlas se nesl celým obývákem a já cítila, jak mi hoří tváře. Všichni kolem stolu ztichli, dokonce i malý Matěj přestal žvýkat svůj rohlík. Byla jsem v pasti. Všichni čekali, co řeknu.

Byla to oslava šedesátin mého tchána, pana Novotného. Celá rodina pohromadě – švagrová Petra s manželem Tomášem, jejich dcera Anička, můj muž Honza, naše děti, tchyně a další příbuzní. Všichni se smáli, jedli chlebíčky a popíjeli kávu, dokud Petra nezačala s tím svým: „Lucie, ty máš s dětmi trpělivost, pohlídáš mi Aničku, že jo? Já si chci konečně taky trochu užít.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Už tolikrát jsem byla ta, která „přece ráda pomůže“, protože jsem doma s dětmi. Ale dnes jsem byla unavená, bolela mě záda a chtěla jsem si aspoň jednou užít oslavu jako ostatní. „Promiň, Petro, dneska ne. Potřebuju si taky trochu odpočinout,“ řekla jsem tiše.

Petra se na mě podívala s takovým opovržením, že mi bylo do breku. „No to je skvělý! Takže já si nikdy neodpočinu? To je od tebe fakt hezký,“ prskla a obrátila oči v sloup. Všichni kolem mlčeli. Tchyně se dívala do talíře, Honza nervózně míchal kávu a Tomáš se tvářil, že tam není.

Cítila jsem se jako černá ovce. Jako ta špatná, sobecká snacha, která nechce pomoct rodině. Ale proč bych měla být vždycky já ta obětavá? Proč se nikdo nezeptal Petry, jestli by někdy nepohlídala naše děti? Proč mám pocit, že moje únava nikoho nezajímá?

Vzpomněla jsem si na všechny ty situace – když jsem po porodu nemohla ani chodit a stejně jsem hlídala Aničku, protože Petra „potřebovala ke kadeřnici“. Když jsem místo vlastního odpočinku vařila pro celou rodinu na Vánoce. Když jsem byla jediná, kdo si nikdy nestěžoval.

„Lucie, vždyť ti to neublíží,“ zkusila to ještě tchyně. „Anička je hodná holka.“

„Já vím,“ odpověděla jsem a snažila se udržet hlas klidný. „Ale dneska bych si ráda taky užila oslavu. Nejsem chůva.“

Petra se zasmála: „No jo, Lucie má zase svůj den.“

V tu chvíli mi praskly nervy. „Petro, proč máš pocit, že je moje povinnost hlídat tvoje dítě? Máš manžela, máš rodiče. Proč vždycky já?“

Nastalo trapné ticho. Tchán se pokusil změnit téma: „Tak co říkáte na tu novou chalupu?“ Ale bylo jasné, že atmosféra zhoustla.

Celý večer jsem přemýšlela, jestli jsem to přehnala. Honza mi doma řekl: „Měla jsi pravdu, ale víš, jak to v naší rodině chodí…“ Jenže právě to mě štvalo nejvíc. Proč by to mělo pořád chodit stejně? Proč by jedna měla být služka a ostatní si užívat?

Druhý den mi přišla zpráva od Petry: „Díky za zkaženou oslavu.“ Seděla jsem u stolu a brečela vzteky i smutkem. Měla bych jí napsat omluvu? Nebo mám stát za svým?

Vzpomněla jsem si na svou maminku. Ta vždycky říkala: „Když budeš pořád jen ustupovat, nikdy tě nikdo nebude brát vážně.“ Možná měla pravdu.

Začala jsem si všímat i dalších věcí – jak mě tchyně bere jako samozřejmost, jak Tomáš nikdy nepomůže s ničím a Honza radši mlčí, aby byl klid. Najednou mi došlo, že nejsem jediná žena v Česku, která tohle zažívá.

O týden později jsme měli další rodinný oběd. Všichni byli napjatí. Petra se mnou nemluvila a tchyně se snažila být milá až křečovitě. Když přišla řeč na děti, řekla jsem nahlas: „Myslím, že bychom si měli navzájem pomáhat podle možností – ale ne proto, že je někdo žena nebo doma s dětmi.“

Petra protočila oči a odešla do kuchyně. Tchán kývl hlavou: „To máš pravdu, Lucie.“ Bylo to poprvé, co mě někdo podpořil.

Možná jsem rozbila rodinný klid. Možná už nikdy nebudu ta oblíbená snacha. Ale poprvé za dlouhou dobu cítím úlevu.

Někdy si říkám: Je lepší být za černou ovci a stát si za svým? Nebo radši mlčet a dusit v sobě křivdu? Co byste udělali vy?