Nejsem vaše služka! – Příběh o tom, jak mi manželova rodina vzala hlas i odvahu

„Lucie, proč ještě není hotová večeře? Vždyť jsi doma celý den!“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který byl pro mě v posledních měsících synonymem úzkosti. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené ve vodě, a v hlavě mi hučelo. Tchyně, paní Věra, byla v našem bytě častěji než já sama. Můj muž Petr seděl v obýváku a ani nezvedl oči od televize.

„Mami, nech ji být, ona to udělá,“ řekl Petr bez zájmu, aniž by se na mě podíval. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Nebyla to první výtka toho dne. Ani desátá. Od chvíle, kdy jsme se s Petrem vzali a přestěhovali do jeho bytu na Jižním Městě, se můj život změnil v nekonečný kolotoč povinností, které nikdy nekončily.

Když jsme spolu začínali chodit, byl Petr pozorný a laskavý. Nosil mi kytky z tržnice na Pankráci a smáli jsme se spolu v kavárně na Národní. Po svatbě se ale všechno změnilo. Jeho matka k nám začala chodit skoro denně – „jen na kafe“, jak říkala – ale pokaždé měla připomínky: „Tady je prach!“, „Tohle jsi špatně vyžehlila!“, „Petr má rád svíčkovou, proč ji neděláš častěji?“

Nejdřív jsem se snažila. Opravdu. Chtěla jsem být dobrou manželkou, chtěla jsem zapadnout do rodiny. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc toho po mně chtěli. Každý den nové požadavky, nové výčitky. Petr mlčel. Někdy jsem měla pocit, že je mu jedno, co se děje – hlavně když má teplou večeři a vyžehlené košile.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně a dívala se na světla města. Slyšela jsem, jak se v kuchyni hádají tchyně s Petrem o tom, proč nejsem „víc jako jeho sestra Jana“. Jana byla dokonalá – podle nich. Měla dvě děti, pracovala na poloviční úvazek a ještě stíhala péct domácí chleba. Já měla práci na plný úvazek v bance a večer jsem padala únavou.

„Lucie, tvoje povinnost je pomáhat! Jsi přece manželka, ne cizí člověk!“ slyšela jsem najednou za zády. Tchyně stála ve dveřích balkonu a dívala se na mě s výrazem, který neznal slitování.

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno úsilí bylo k ničemu. Nikdy nebudu dost dobrá. Nikdy nebudu jako Jana. Nikdy nebudu jejich.

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem volat kamarádkám, neměla jsem sílu chodit na jógu ani číst knížky. Každý den byl stejný: práce – domů – vařit – uklízet – poslouchat výčitky – spát. Petr si ničeho nevšímal. Když jsem mu jednou řekla, že už to nezvládám, jen pokrčil rameny: „Vždyť máma to myslí dobře.“

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a našla tchyni ve své ložnici. Přerovnávala mi prádlo ve skříni. „Tohle bys měla vyhodit, Lucie! Takové věci nosila moje babička,“ smála se a já cítila, jak ve mně něco praská.

„Dost!“ vykřikla jsem poprvé v životě nahlas. „Nejsem vaše služka! Nejsem tu od toho, abych vám sloužila!“

Ticho bylo hrozivé. Tchyně na mě zůstala zírat s otevřenou pusou. Petr přiběhl z obýváku: „Co to tady vyvádíš?“

„Chci jen trochu respektu! Chci být sama sebou!“ rozplakala jsem se.

Následující dny byly peklo. Tchyně uražená, Petr naštvaný. Doma bylo dusno jako před bouřkou. Začala jsem přemýšlet o rozvodu. Ale bála jsem se – co řeknou rodiče? Co kolegové v práci? Kam půjdu? Mám vůbec právo chtít něco pro sebe?

Jednou večer mi zavolala moje stará kamarádka Martina: „Lucko, kde jsi? Ztratila ses nám! Přijď na víno.“

Šla jsem. Poprvé po měsících jsem se smála a povídala si o obyčejných věcech. Martina mě objala: „Musíš myslet i na sebe! Nenech si vzít svůj život.“

Doma jsem seděla dlouho do noci a přemýšlela. Vzpomněla jsem si na dětství u babičky v jižních Čechách – jak jsme spolu pekly koláče a smály se u starého rádia. Tam jsem byla šťastná.

Ráno jsem sbalila pár věcí do tašky a napsala Petrovi dopis: „Potřebuju čas pro sebe. Nechci žít život někoho jiného.“

Odešla jsem k Martině a poprvé po dlouhé době se nadechla z plných plic.

Nevím, co bude dál. Možná budu sama. Možná začnu znovu od nuly. Ale aspoň budu žít svůj život.

Říkám si: Kolik žen kolem nás žije cizí život jen proto, že to od nich někdo čeká? Kde je hranice mezi obětí pro rodinu a ztrátou sebe sama? Co byste udělali vy?