Nevěsta, která rozbila ticho: Proč na naší svatbě nebylo jídlo

„Jano, kde je to jídlo? Vždyť tu není ani řízek, ani chlebíček!“ šeptala mi do ucha teta Alena, zatímco se snažila nenápadně nakouknout pod ubrus. V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Všichni hosté seděli v sále kulturního domu v malé vesnici u Kolína, kde jsem vyrůstala. Stoly byly prostřené, ale kromě vody a pár talířků s nakrájenou zeleninou na nich nic nebylo. Atmosféra houstla každou minutou.

Petr, můj čerstvý manžel, mi stiskl ruku pod stolem. „Zvládneme to,“ zašeptal. Ale já cítila, jak se mi třesou kolena. Všichni čekali na slavnostní oběd, na dort, na přípitek. Místo toho se ozývalo jen šustění šatů a tlumené šeptání. Moje maminka seděla naproti mně a upřeně se dívala do stolu. Věděla jsem, že je jí trapně. Vždycky chtěla, abych měla krásnou svatbu – takovou, jakou měla ona sama před třiceti lety. Tehdy bylo jídla dost pro celou vesnici.

„Tohle je ostuda,“ zaslechla jsem bratrance Tomáše, jak šeptá své ženě. „Na svatbě bez jídla? To snad není možné.“

V tu chvíli jsem už nevydržela. Zvedla jsem se a poprosila o slovo. Všichni ztichli. Cítila jsem na sobě stovky očí. Srdce mi bušilo až v krku.

„Chtěla bych vám něco říct,“ začala jsem a hlas se mi třásl. „Vím, že jste čekali něco jiného. Že jste zvyklí na svatby, kde je jídla a pití dostatek. Ale my jsme se s Petrem rozhodli udělat to jinak.“

Někdo si odkašlal. Někdo protočil oči. Ale já pokračovala.

„Možná si myslíte, že jsme lakomí nebo že jsme špatně připravili svatbu. Pravda je ale jiná. Poslední rok byl pro nás oba nejtěžší v životě. Petr přišel o práci ve fabrice v Kolíně, já jsem musela zavřít svůj malý obchůdek s květinami. Každý měsíc jsme počítali koruny, abychom zaplatili nájem a elektřinu. A když jsme plánovali svatbu, věděli jsme, že nemáme peníze na hostinu jako z pohádky.“

V sále bylo ticho. Slyšela jsem jen tlumené vzlyky své sestry Lucie.

„Mohli jsme si půjčit peníze,“ pokračovala jsem, „ale nechtěli jsme začínat společný život s dluhem jen proto, abychom splnili očekávání ostatních. Rozhodli jsme se pro jednoduchou svatbu – bez drahého jídla, bez alkoholu, bez zbytečností. Chtěli jsme jen být spolu a sdílet ten den s vámi.“

Viděla jsem, jak se tváře hostů mění – někteří vypadali rozpačitě, jiní soucitně. Ale našli se i tací, kteří jen kroutili hlavou.

„Vím, že vás to možná zklamalo,“ řekla jsem tišeji. „Ale chtěla bych vás poprosit – zkuste si představit, jaké to je žít s tím, že nemůžete splnit ani ty nejzákladnější představy o štěstí. Jaké to je dívat se na ostatní a cítit se méněcenný jen proto, že nemáte peníze.“

Petr mě objal kolem ramen a dodal: „Nechtěli jsme vás urazit ani zklamat. Chtěli jsme být upřímní.“

Ticho přerušila babička Marie: „Janičko, tohle je ta nejodvážnější věc, jakou jsem kdy slyšela.“

A pak někdo začal tleskat. Nejdřív nesměle – pak se přidali další. Slzy mi tekly po tváři.

Ale ne všichni byli dojatí. Teta Alena vstala a hlasitě prohlásila: „Tohle je ostuda! Když nemáte na svatbu, tak ji nedělejte!“ Sbalila kabelku a odešla.

Zůstala po ní dusivá atmosféra rozdělené rodiny.

Po obřadu za mnou přišla maminka: „Janičko, měla jsi mi to říct dřív… Mohli jsme ti pomoct.“

„Nechtěla jsem být přítěží,“ odpověděla jsem jí tiše.

Celý večer jsem přemýšlela o tom, co je vlastně důležité – jestli naplněné stoly nebo upřímnost a odvaha říct pravdu.

Když jsme s Petrem odcházeli domů, držel mě za ruku pevněji než kdy dřív.

Teď sedím u okna našeho malého bytu a ptám se sama sebe: Je lepší žít v pravdě a chudobě, nebo ve lži a přetvářce? Co byste udělali vy na mém místě?