„Nevidíš, že tvoje matka našeho syna nemiluje?“: Deset let v sevření tchyniny chladnosti

„Ivano, proč jsi zase koupila Matějovi tu mikinu? Vždyť vypadá jako strašák! Kdybys ho nechala u mě, už dávno by věděl, jak se má kluk oblékat.“ Tchyně stála ve dveřích našeho bytu na Jižním Městě a její hlas byl stejně ledový jako prosincový vítr za oknem. Petr seděl na gauči, oči upřené do mobilu, a dělal, že neslyší. Matěj, náš osmiletý syn, stál mezi námi s očima sklopenýma k zemi a já cítila, jak se mi v hrudi svírá hněv i bezmoc.

„Mami, nech to být,“ zkusila jsem tiše, ale ona mě přerušila mávnutím ruky. „Kdyby ses víc snažila, možná by tě Matěj poslouchal. Ale on je celý po tobě – tvrdohlavý a líný.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Deset let jsem žila v jejím stínu. Od svatby s Petrem jsem byla ta „nedostatečná“, ta, co nikdy nevaří dost dobře, co neumí pořádně vyžehlit košile, co kazí výchovu jejího jediného vnuka. Petr byl vždycky mezi námi – mlčel, když měla jeho matka poznámky, a když jsem mu to vyčítala, jen pokrčil rameny: „Víš, jaká je máma. Nech to být.“

Ale jak mám nechat být to, že Matěj začal věřit, že je horší než jeho bratranci? Že není dost dobrý? Každá návštěva u tchyně v Modřanech byla stejná – srovnávání s Tomášem a Kubou, syny Petrové sestry. „Podívej se na Tomáše, jak krásně hraje na klavír! Kuba má samé jedničky! A co Matěj? Zase trojka z matematiky?“

Jednou jsem slyšela Matěje v pokoji šeptat do polštáře: „Proč nejsem jako Tomáš?“ Srdce mi pukalo.

Zima byla letos krutá. Sněhové vločky se lepily na okna paneláku a já seděla v kuchyni s hrnkem studeného čaje. Petr přišel domů pozdě, unavený z práce. „Mluvila jsi dnes s mámou?“ zeptal se bez zájmu.

„Ano. Zase říkala, že Matěj není dost dobrý. Že za to můžu já.“

Petr si povzdechl: „Ivano, vždyť ona to tak nemyslí.“

„Ale Matěj to slyší! A já už nemůžu dál!“

Mlčel. Jako vždy.

Začala jsem pochybovat o sobě. Možná opravdu nejsem dobrá matka? Možná bych měla být přísnější? Ale pak jsem viděla Matěje, jak se bojí jít k babičce, jak se schovává za mě a šeptá: „Mami, půjdeš tam se mnou?“

Jednoho večera jsme byli u tchyně na večeři. Stůl byl plný jídla – svíčková, knedlíky, domácí koláče. Všichni chválili její kuchařské umění. Já jsem jen tiše seděla a sledovala Matěje, jak si nervózně pohrává s vidličkou.

„Matěji,“ začala tchyně hlasem sladkým jako med, „proč nejsi jako Tomáš? Ten už umí anglicky lépe než jeho učitelka!“

Matěj zrudl a sklopil hlavu. Petr mlčel. Já už to nevydržela.

„Dost!“ vyhrkla jsem. „Už nikdy nechci slyšet, že můj syn není dost dobrý! Je chytrý, laskavý a snaživý – a jestli vám to nestačí, tak už sem chodit nebudeme!“

V místnosti zavládlo ticho. Tchyně na mě zírala s otevřenou pusou. Petr zbledl.

„Ivano…“ začal tiše.

„Ne! Už toho bylo dost! Deset let poslouchám vaše urážky a srovnávání! Nikdy jste mě nepřijala a teď ničíme i Matěje!“

Tchyně vstala od stolu. „Tak jestli ti tu není dobře, nemusíš sem chodit.“

Vzala jsem Matěje za ruku a odešla. Petr šel za námi až ven.

Doma jsme seděli v tichu. Matěj mě objal: „Mami, děkuju.“

Petr přišel později do ložnice. „Tohle jsi přehnala,“ řekl tiše.

„Možná,“ odpověděla jsem. „Ale aspoň víš, jaké to je – stát mezi dvěma ohni.“

Následující týdny byly těžké. Tchyně nám přestala volat. Petr byl odtažitý. Ale Matěj byl klidnější. Začal si víc věřit. Jednou mi donesl domů jedničku z češtiny a poprvé se usmál bez stínu obav.

Petr nakonec pochopil. Jednoho večera mě vzal za ruku: „Promiň. Měl jsem tě chránit.“

Nevím, jestli se někdy s tchyní usmíříme. Ale vím jedno – už nikdy nedovolím nikomu, aby mého syna srážel na kolena.

Někdy si říkám – kolik žen v Česku žije ve stínu svých tchyní? Kolik dětí vyrůstá s pocitem, že nejsou dost dobré? Co byste udělali vy na mém místě?