Nezvaný host: Noc, která změnila mou rodinu navždy
„Proč jsi ho musel pozvat zrovna dneska?“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do bytu svého bratra Tomáše. Vzduch byl těžký, v kuchyni voněla svíčková, ale mezi námi viselo něco, co se nedalo přehlédnout. Tomáš se na mě podíval s tím svým typickým úsměvem, který měl všechno zahladit. „Kláro, prosím tě, je to jen Radek. Vždyť ho znáš od dětství.“
Ano, znala jsem Radka. A právě proto jsem nechtěla, aby tu dnes byl. Byla jsem unavená, celý týden v práci byl šílený, a já se těšila na klidný večer s Tomášem, možná trochu vína, trochu smíchu, trochu vzpomínek na dětství. Jenže místo toho jsem musela čelit Radkovi, který mi před lety ublížil víc, než kdokoliv jiný. Nikdy jsem o tom s Tomášem nemluvila. Nikdy jsem to nikomu neřekla.
Radek už seděl u stolu, v ruce skleničku, a když mě uviděl, jeho úsměv byl křečovitý. „Ahoj Klárko, rád tě vidím,“ řekl, jako by se nic nestalo. V tu chvíli jsem měla chuť se otočit a odejít, ale Tomáš mě chytil za ruku a jemně mě přitáhl ke stolu. „Kláro, pojď, sedni si. Dneska je to jen o nás.“
Jenže nebylo. Celý večer byl jako chůze po tenkém ledě. Radek se snažil být vtipný, Tomáš se snažil udržet atmosféru, ale já jsem cítila, jak se ve mně všechno svírá. Každé Radkovo slovo mi připomínalo tu noc před pěti lety, kdy mě opilý políbil, i když věděl, že jsem zadaná, a pak to celé svedl na mě. Nikdy jsem to Tomášovi neřekla, protože jsem nechtěla rozbít jejich přátelství. Ale od té doby jsem Radka nemohla vystát.
„Tak co, Kláro, pořád pracuješ v té bance?“ zeptal se Radek a jeho hlas byl až příliš přátelský. „Jo, pořád,“ odpověděla jsem suše. Tomáš se na mě podíval a v očích měl otázku, kterou jsem nechtěla slyšet. „Kláro, co se děje? Jsi nějaká napjatá.“
V tu chvíli jsem to už nevydržela. „Napjatá? Možná proto, že tu sedím s někým, kdo mi ublížil, a dělá, jako by se nic nestalo.“ V místnosti zavládlo ticho. Tomáš se zarazil, Radek zbledl. „O čem to mluvíš?“ zeptal se Radek tiše.
„Ty moc dobře víš, o čem mluvím,“ odpověděla jsem a cítila, jak se mi třesou ruce. „Před pěti lety. Ta noc u tebe doma. Myslíš, že jsem na to zapomněla?“
Tomáš se postavil. „Cože? Radku, co se stalo?“ Radek se začal vymlouvat, že byl opilý, že to nic neznamenalo, že jsem to určitě špatně pochopila. Ale já už nemohla dál mlčet. „Ne, Radku, já jsem to pochopila moc dobře. Ty jsi mě zradil. A tys, Tomáši, jsi mě nikdy neposlouchal, když jsem ti chtěla něco říct.“
Tomáš byl v šoku. „Proč jsi mi to nikdy neřekla?“
„Protože jsem nechtěla přijít o tebe. Protože jsem věděla, že bys mi možná nevěřil. Ale už nemůžu dál předstírat, že je všechno v pořádku.“
Radek se zvedl od stolu. „Kláro, promiň, já jsem to nechtěl…“
„Nechci slyšet tvoje omluvy. Chci jen, abys odešel.“
Radek se na chvíli zarazil, ale pak si vzal bundu a beze slova odešel. Dveře za ním tiše zaklaply a v bytě zůstalo jen ticho. Tomáš se posadil naproti mně, hlavu v dlaních. „Kláro, já… já nevím, co říct.“
„Nemusíš nic říkat. Jen mě vyslechni. Celé ty roky jsem se snažila být silná, ale už to dál nejde. Potřebuju, abys věděl, co se stalo. Potřebuju, abys mi věřil.“
Tomáš mi stiskl ruku. „Věřím ti. A je mi líto, že jsem ti nikdy nedal prostor to říct.“
Seděli jsme tam dlouho, oba v slzách. Bylo to poprvé za dlouhou dobu, kdy jsem cítila, že už nemusím nic skrývat. Že už nejsem sama.
Když jsem odcházela domů, hlavou mi běžela jediná otázka: Kolik dalších tajemství ještě dusíme jen proto, abychom chránili druhé? A stojí to vůbec za to?