Nezvaný host u rodinného stolu
«Proč jsi ho pozval, Tomáši?» vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do obývacího pokoje a spatřila u stolu sedět muže, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Můj bratr Tomáš se na mě podíval s úsměvem, který mi připadal až příliš klidný na to, co se právě dělo. «To je Karel, můj starý kamarád,» odpověděl, jako by to všechno vysvětlovalo.
Karel, muž v polovině padesátých let, seděl u stolu s rozepnutou košilí a bez jakéhokoliv zájmu o to, že by si měl umýt ruce před jídlem. Jeho přítomnost byla jako trn v oku. Nejenže se choval, jako by byl doma, ale jeho chování bylo nevhodné a neomalené. «Tak co, Ashleyno, jak se ti daří?» zeptal se mě s úsměvem, který mi připadal spíše jako výsměch.
«Jsem v pořádku,» odpověděla jsem stroze a snažila se ignorovat jeho pohledy. Večeře začala a já se snažila soustředit na jídlo před sebou. Ale Karel měl jiné plány. Začal vyprávět historky z mládí, které byly plné vulgarit a nevhodných narážek. Každé jeho slovo mě bodalo do uší jako jehla.
«Pamatuješ si, Tomáši, jak jsme tenkrát…» začal Karel další historku, ale já už to nemohla vydržet. «Myslím, že tohle není vhodné téma k večeři,» přerušila jsem ho ostře. Tomáš se na mě podíval překvapeně, ale Karel se jen zasmál.
«Ale no tak, Ashleyno, trochu humoru neuškodí,» řekl Karel a pokračoval ve svém vyprávění. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře vzteky. Jak mohl Tomáš pozvat někoho takového na rodinnou večeři? Co si myslel?
Po večeři jsme se přesunuli do obývacího pokoje na kávu. Karel si bez ostychu zapálil cigaretu přímo v místnosti, aniž by se někoho zeptal. «Tohle už je moc,» řekla jsem nahlas a vstala jsem ze svého místa.
«Co se děje?» zeptal se Tomáš zmateně.
«Co se děje? Tenhle člověk nemá žádný respekt k nám ani k našemu domovu,» odpověděla jsem rozhořčeně.
Tomáš se na mě podíval s výrazem, který říkal, že nechápe, proč dělám takovou scénu. «Karel je můj přítel,» řekl tiše.
«A co my? Jsme tvoje rodina,» odpověděla jsem a cítila, jak mi slzy stoupají do očí.
Karel se zasmál a řekl: «No tak, Ashleyno, neber to tak vážně.»
Ale pro mě to bylo vážné. Bylo to o respektu a hodnotách, které jsme si v rodině vždycky drželi vysoko. Jak mohl Tomáš dovolit někomu takovému narušit náš klidný večer?
Když Karel konečně odešel, zůstala jsem s Tomášem sama v obývacím pokoji. «Proč jsi ho pozval?» zeptala jsem se znovu, tentokrát tišeji.
Tomáš pokrčil rameny. «Je to starý kamarád a chtěl jsem ho vidět,» odpověděl.
«Ale za jakou cenu?» zeptala jsem se a cítila, jak mi slzy stékají po tvářích.
Tomáš mlčel a já věděla, že tohle je něco, co musíme vyřešit. Nešlo jen o Karla, ale o to, co je pro nás důležité jako rodina.
Jak můžeme chránit naše hodnoty a respektovat jeden druhého v době, kdy se zdá, že svět kolem nás ztrácí smysl pro slušnost?»