Nezvaný host z lesa u Křivoklátu – Jak jedno setkání roztrhalo mou rodinu

„Kdo jste a co tu chcete?“ vykřikla jsem, když jsem spatřila postavu v šedé bundě, jak se vynořuje z lesa za naším domem. Voda z konve mi stékala po ruce, srdce mi bušilo až v krku. Bylo parné odpoledne, všude voněly šeříky a já zalévala záhony, když se ten muž objevil. Neznala jsem ho, ale jeho pohled byl až příliš známý – něco v jeho očích mi připomnělo dávno zapomenutý strach z dětství.

„Promiňte, já… hledám pana Novotného,“ zamumlal. Jeho hlas byl chraplavý, ruce měl špinavé od hlíny. V tu chvíli jsem si uvědomila, že Novotný je jméno mé matky za svobodna. Nikdy jsme o tom nemluvili, ale najednou mi to jméno znělo jako výstřel.

„Tady žádný Novotný nebydlí,“ odpověděla jsem rychleji, než jsem stihla přemýšlet. Muž se na mě podíval, jako by věděl, že lžu. Otočil se zpět k lesu, ale ještě než zmizel mezi stromy, zahlédla jsem na jeho krku starou jizvu. Přesně takovou měl můj strýc Jaroslav, o kterém máma vždycky říkala, že zemřel při autonehodě.

Celý večer jsem byla jako na trní. Manžel Petr si ničeho nevšiml, byl ponořený do práce na počítači. Děti si hrály na dvoře. Já ale nemohla zapomenout na ten pohled a jizvu. Když děti usnuly, sedla jsem si k mámě do kuchyně.

„Mami, kdo byl Jaroslav?“ zeptala jsem se tiše. Máma zbledla a upustila hrnek s čajem.

„Proč se ptáš?“ zašeptala.

„Dnes tu byl nějaký muž… hledal Novotného. Měl jizvu na krku. Vypadal… nebezpečně.“

Máma se rozplakala. „Jaroslav nebyl mrtvý. Odešel do lesa před dvaceti lety. Nikdy jsme o tom nemluvili, protože to byla ostuda. Ukradl peníze z obecní pokladny a utekl. Myslela jsem, že už je dávno pryč…“

V tu chvíli se ve mně všechno zlomilo. Celý život jsem žila v domnění, že naše rodina je obyčejná – trochu uzavřená, ale slušná. Najednou se ukázalo, že máme kostlivce ve skříni a že ten kostlivec je živý a chodí kolem našeho domu.

Následující dny byly plné napětí. Petr mi nevěřil – tvrdil, že jsem paranoidní a že to byl jen nějaký tulák. Ale já věděla své. Každou noc jsem zamykala dveře na dva západy a budila se při každém šustnutí větví za oknem.

Jednou večer přišla máma celá rozrušená: „Viděla jsem ho! Stál u plotu a díval se na dům.“

Petr už to nevydržel: „Tohle je šílenství! Jestli tu někdo je, zavoláme policii.“

Ale já věděla, že policie nám nepomůže. Tohle nebyl zločin – to byla rodinná kletba.

Začali jsme se doma hádat. Petr chtěl poslat děti k jeho rodičům do Plzně, já jsem trvala na tom, že musíme zůstat spolu. Máma se uzavřela do sebe a celé dny jen seděla u okna a sledovala les.

Jednoho rána jsme našli na zápraží starou fotografii – byla na ní máma jako mladá a vedle ní stál Jaroslav s tou samou jizvou na krku. Na zadní straně bylo napsáno: „Odpusť mi.“

Máma se zhroutila. Zavolali jsme doktora, ale ona jen opakovala: „Musím mu odpustit… musím mu odpustit…“

Petr mi vyčítal, že jsem to celé rozpoutala: „Kdybys ho nechala být, nic by se nestalo! Teď je tvoje máma nemocná a děti mají noční můry.“

Ale já nemohla jinak. Musela jsem vědět pravdu.

Jednoho večera jsem se rozhodla jít do lesa sama. Šla jsem po vyšlapané pěšině až k místu, kde jsme jako děti stavěli bunkry. Tam stál Jaroslav – starý, zarostlý muž s očima plnýma bolesti.

„Proč ses vrátil?“ zeptala jsem se.

„Chtěl jsem jen vidět sestru… omluvit se jí,“ řekl tiše.

Stáli jsme tam dlouho v tichu. Nakonec jsem mu slíbila, že mámě jeho vzkaz předám.

Když jsem se vrátila domů a vše jí pověděla, poprvé po letech se usmála: „Děkuju ti… aspoň teď můžu spát.“

Ale Petr mi už nikdy neodpustil, že jsem vystavila rodinu nebezpečí kvůli minulosti. Děti se bály chodit do lesa ještě dlouhé měsíce.

Někdy v noci přemýšlím: Stálo to za to? Má pravda větší cenu než klid rodiny? Co byste udělali vy na mém místě?