Nezvaný host: Zkouška manželství pod jednou střechou

„To snad nemyslíš vážně, Petře! Jak jsi mi to mohl neříct?“ vyhrkla jsem, když jsem ve dveřích spatřila svého tchána s kufrem v ruce. Malý Matěj se mi tiskl ke kolenům a v očích měl stejný zmatek jako já. Venku lilo jako z konve, ale uvnitř našeho bytu bylo dusno ještě víc.

Petr se na mě provinile podíval. „Tati nemá kam jít, Hanko. Vyhodili ho z podnájmu a… prostě jsem nevěděl, co jiného dělat.“

Tchán, pan Václav, stál v předsíni a rozhlížel se po našem dvoupokojovém bytě na sídlišti v Brně. Vypadal unaveně, starší než kdy dřív. Ale já měla pocit, že se mi hroutí svět. Už tak jsme sotva vycházeli s penězi, Petr byl už třetí měsíc bez práce a já na mateřské. Teď k tomu ještě tohle.

„Dobrý večer, Hanko,“ řekl tiše Václav. „Nebudu vám na obtíž, jen pár týdnů, než si něco najdu.“

Chtěla jsem něco říct, ale místo toho jsem jen přikývla a šla do kuchyně. Slyšela jsem, jak Petr šeptá otci, že to bude v pořádku. Ale já věděla, že nebude.

První dny byly napjaté. Václav byl slušný, snažil se pomáhat – umyl nádobí, občas uvařil polévku. Ale jeho přítomnost byla všude cítit. Večer seděl u televize a komentoval zprávy: „Za nás to bylo jiné…“ nebo „Dnešní mladí nevědí, co je to dřina.“ Petr se s ním hádal o politice, já se snažila být neviditelná.

Jednou v noci jsem slyšela, jak si Petr s otcem povídají v kuchyni. „Tati, proč jsi vlastně přišel? Vždyť jsi měl kamarády…“

„Kamarádi? Když jsi starej a bez peněz, nikdo tě nechce,“ odpověděl Václav hořce.

Ráno jsem našla Václava sedět u stolu s hlavou v dlaních. „Promiňte mi to všechno,“ řekl tiše. „Nechtěl jsem vám zkazit život.“

Chtěla jsem mu říct, že je to v pořádku, ale nebyla to pravda. Byla jsem unavená, podrážděná a měla jsem strach. Matěj začal být neklidný, často plakal a v noci se budil. Petr byl čím dál víc uzavřený do sebe.

Jednoho dne přišel dopis od banky – další upomínka za nezaplacený nájem. Seděla jsem na posteli a brečela. Petr přišel za mnou a objal mě.

„Nevím, co mám dělat,“ šeptal mi do vlasů. „Cítím se jako nula.“

„Musíme spolu mluvit,“ řekla jsem pevně. „Jinak to nezvládneme.“

Večer jsme si sedli všichni tři ke stolu. Václav mlčel, Petr se díval do stolu.

„Musíme si nastavit pravidla,“ začala jsem. „Potřebujeme soukromí. A taky potřebujeme pomoct – nejen finančně, ale i psychicky.“

Václav přikývl. „Můžu chodit na brigádu do Lidlu, aspoň něco přinesu.“

Petr se poprvé po dlouhé době usmál. „Díky, tati.“

Začali jsme spolu víc mluvit. O tom, co nás trápí, čeho se bojíme. Václav vyprávěl o svém dětství v Ostravě, o tom, jak přišel o práci horníka a jak se cítil zbytečný.

Jednou večer jsem šla uložit Matěje a slyšela jsem Václava zpívat mu ukolébavku – tu samou, kterou zpíval kdysi Petrovi. Najednou mi došlo, že i on je jen člověk, který potřebuje pomoc.

Petr si našel práci ve skladu a Václav začal chodit na brigády. Peněz nebylo moc víc, ale doma bylo najednou klidněji. Naučili jsme se spolu mluvit – i když to bylo těžké.

Jednou jsme seděli s Petrem na balkoně a dívali se na noční Brno.

„Myslíš, že to zvládneme?“ zeptal se mě tiše.

Podívala jsem se na něj a pak na světla města pod námi.

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale aspoň už nejsme každý sám.“

Někdy si říkám: Kolik toho ještě zvládne jedna rodina? A kde je ta hranice mezi pomocí a obětí? Co byste udělali vy na mém místě?