Noc, kdy jsem vyhodila svého syna a snachu z domu – hranice, kterou jsem nechtěla překročit

„Mami, už toho mám dost! Tohle není tvoje věc!“ křičel na mě Petr, můj jediný syn, zatímco jeho žena Jana stála za ním se založenýma rukama a očima v sloup. Byla půlnoc, v kuchyni to páchlo po spáleném jídle a v obýváku se válely prázdné lahve od piva. Srdce mi bušilo až v krku a ruce se mi třásly, když jsem se snažila najít správná slova.

„Tohle je můj byt! A já už tohle chování dál nesnesu!“ vyhrkla jsem nakonec, hlas mi přeskočil. Petr na mě zíral, jako bych mu právě oznámila smrt někoho blízkého. Jana se ušklíbla: „Tak pojď, Petře, jdeme. Tvoje máma si myslí, že je tu královna.“

Nikdy jsem si nemyslela, že tohle někdy řeknu. Nikdy jsem nechtěla být ta matka, která vyhodí vlastní dítě z domu. Ale poslední měsíce byly peklo. Petr s Janou přišli o práci během covidu a nastěhovali se ke mně do paneláku na Jižním Městě. Nejdřív jsem byla ráda – aspoň nebudu sama. Ale brzy se všechno změnilo.

Petr byl pořád podrážděný, Jana celé dny ležela na gauči s mobilem v ruce a hádala se se mnou o každou maličkost. „Proč nemáme doma lepší kafe?“ „Proč je tu taková zima?“ „Proč nemůžeš být trochu tolerantnější?“ Každý den jsem chodila do práce do školní jídelny, abych nás všechny uživila. Oni zatím doma kouřili na balkoně a házeli vajgly dolů sousedům.

Jednou jsem přišla domů a našla jsem rozbitou vázu po mamince. Nikdo se nepřiznal. „To už byla prasklá,“ tvrdila Jana. Petr mlčel. V tu chvíli jsem poprvé pocítila vztek – ne ten obyčejný, ale hluboký, spalující vztek matky, která vidí, jak jí někdo ničí domov i vzpomínky.

Snažila jsem se s nimi mluvit. „Petře, potřebuju, abyste mi pomáhali s domácností. Nejsem vaše služka.“

„Mami, my si hledáme práci! Neotravuj pořád,“ odbyl mě syn.

Ale žádná práce nepřicházela. Zato hádky byly čím dál častější. Jednou v noci jsem slyšela, jak se v koupelně hádají kvůli penězům. Jana křičela: „Tvoje máma je lakomá! Ani na prášek na praní nám nedá!“

A pak přišla ta noc. Petr přišel opilý domů, bouchal dveřmi a řval na celý dům. Sousedka paní Novotná mi druhý den řekla: „Paní Hrdličková, už to takhle dál nejde. Jestli s tím něco neuděláte, budu si stěžovat na družstvu.“

Seděla jsem u kuchyňského stolu a brečela do hrnku s čajem. V hlavě mi běžely vzpomínky – jak jsem Petra vodila do školky, jak jsme spolu pekli bábovku, jak mi říkal „maminko“. Kde se to všechno pokazilo?

Ten večer jsem si sedla k Petrovi a Janě do obýváku. „Musíte odejít,“ řekla jsem tiše. „Dám vám týden na to najít si něco jiného.“

Petr zbledl. „To nemyslíš vážně.“

„Myslím,“ odpověděla jsem a cítila, jak mi srdce puká.

Týden uběhl jako voda. Petr s Janou si našli podnájem v Hostivaři – malý pokoj v bytě s dalšími dvěma lidmi. Když odcházeli, Petr se na mě ani nepodíval. Jana práskla dveřmi tak silně, až spadla klika.

První noc bez nich byl byt tichý jako hrobka. Seděla jsem u okna a dívala se na světla města. Cítila jsem úlevu i bolest zároveň. Byla jsem sama – ale konečně ve svém vlastním prostoru.

Od té doby jsme spolu mluvili jen párkrát. Petr mi poslal SMS k narozeninám: „Všechno nejlepší.“ Já mu odepsala: „Děkuju.“ Nic víc.

Každý večer přemýšlím: Udělala jsem správně? Mohla jsem být trpělivější? Nebo je někdy opravdu nutné stanovit hranici – i když to znamená ztratit to nejcennější?

Možná mi odpovíte vy: Může láska přežít tam, kde musíme říct dost? Nebo je to začátek konce?